Když nemůžeš, tak přidej. Aneb moje beskydská výzva :)

Hned na začátek článku se vám přiznám:

Posledních několik let jsem naprosto flákala svoje tělo a fyzičku.

Začalo to těhotenstvím v druhé polovině roku 2015, kdy jsem se ke konci téměř nemohla hýbat kvůli velkým bolestem zad a pánve a v dalších měsících to moje flákání pokračovalo. Až donedávna.

„Nebyl čas.“

Tři děti, spousta podnikatelských nápadů a do toho věčně na cestách. Jasně, že na sport a péči o tělo není čas… Pravdou ovšem je, že čas se vždycky najde, když má člověk dostatečně silné PROČ a „nemám čas“ je jen výmluva.

Poslední měsíce jsem cítila stále víc a víc, že moje tělo je zesláblé a je nejvyšší čas s tím něco dělat, nebo to nedopadne dobře. Věděla jsem, že občasná jóga nebo bazén mě nezachrání a pokud chci svému tělu navrátit sílu a kondici, musím se do toho pořádně opřít.

Potřebovala jsem radikální řez. A už pár týdnů ve mně klíčil plán, jak odstartovat mou cestu k dobré fyzičce. Můj mozek se mu bránil, ale já jsem uvnitř věděla, že to je přesně to, co potřebuju, abych se zase cítila ve svém těle dobře.

A tak jsem se rozhodla pro výzvu:

7 dní po sobě výstup na Lysou horu, nejvyšší horu Beskyd

Lysá hora má 1324 m.n.m a vede na ni mnoho cest. Moje nejoblíbenější vede z Ostravice, resp. z parkoviště kousek nad Ostravicí a trasa má převýšení 760 m. Normálním tempem dojde netrénovaný člověk nahoru za 1,5 – 2 hodiny a pořádně se u toho zapotí.

Nahoře ho čeká odměna ve formě zelňačky (kyselice) a za příznivého počasí výhled až na 130 km vzdálený Kriváň a Malou Fatru.

Lysá hora je u nás v Beskydech zároveň oblíbenou metou a výzvou. Existuje spousta „lysařů“, kteří chodí nahoru každý den, nebo dokonce i několikrát denně.

Nejlegendárnější je pan Čupa se svým příběhem horníka v důchodu, který se utápěl v depresích, dokud ho manželka jednoho dne neposlala na Lysou a od té doby chodí už 4 roky téměř denně, navíc za všech okolností bez trička, a inspiruje mnoho dalších lidí k podobným výzvám a životním změnám.

Mně pro tuto výzvu inspiroval především Jirka, můj muž, který si dal v létě 30denní výzvu a chodil 30 dní po sobě den co den za každých okolností.

Vzhledem k našim cestovatelským plánům jsem si aktuálně mohla dopřát výzvu maximálně 10 dní a i to mi přišlo až moc, a tak jsem se rozhodla odstartovat s výzvou jednoho týdne. A nejdůležitější bylo udělat první krok…

Raději si dám za cíl oběžnou dráhu a pak se raduji z měsíce

Normálně mi dá zabrat i jeden výstup a cítím to ještě několik dní, ale říkala jsem si, že sedm dní dám a pokud dám sedm, tak dám nejspíš i deset.

Mám takovou zvláštní vlastnost. Zatímco ve většině motivačních knih doporučují, že když chcete trefit měsíc, musíte mířit ke hvězdám, tj. že si máte dávat vyšší cíle, než chcete dosáhnout, já to mám naopak.

Raději si dám za cíl oběžnou dráhu a pak se raduji z měsíce. :D

Dávat si příliš velký cíl mě většinou spíše stresuje a o to víc je pro mě horší, když se jedná o závazek veřejný. Takže jdu vlastně proti všem pravidlům motivačních knih o úspěchu.

Mám ze sebe mnohem lepší pocit, když si dám dosažitelný cíl a ten pak překonám. A to mě pak motivuje k dalším výkonům a úspěchům. Nejen tedy po stránce sportovní, ale především po stránce živnotní a podnikatelské.

"Jak děláme v životě cokoli malého, 
tak děláme i cokoli velkého."

Vzorec našich návyků a myšlení se kopíruje do všech oblastí života a to, jak člověk jedná v případě sportovní výzvy, se odráží i v tom, jak jedná ve výzvách podnikatelských nebo životních. Proto platí i to, že drobné výzvy nám mohou dát velké lekce pro ty velké. :)

A já jsem dostala lekcí hned několik a chci se s vámi tedy podělit.

Na začátku je vždycky nadšení…

Každý rok to vídám u svých studentů v kurzu Podnikání z pláže. První dva týdny kurzu jedou všichni v úžasné energii nadšení a euforie, která je pohání vpřed a mají pocit, že všechno zvládnou.

Podobně jsem to měla i já první dva dny mých výstupů na Lysou horu. Nohy a záda mě sice bolely, navíc druhý den byla sobota a nahoru šly davy turistů a výstup i sestup byl o něco méně komfortní, ale šlo to a říkala jsem si, že to jistě dám. Byla jsem plná nadšení.

Jenže pak přišla fáze, která přichází VŽDY, když se do něčeho pustíme a to, jestli ji překonáme nebo ne, často rozhoduje o našem dalším osudu.

Fáze temného údolí

Třetí den ráno jsem se probudila a cítila jsem celým svým tělem, že to chci vzdát. Že to nedám. A všude se říká, že máme naslouchat svému tělu, tak mu přeci nebudu odporovat, ne? Ale pak jsem vstala a podle plánu se odpoledne vydala na svůj třetí výstup. Už znám postupy mého mozku a věděla jsem, že doopravdy se mnou nemluví moje tělo, ale moje lenost a strach.

Ta pravá krize přišla až čtvrtý den. První, co mě napadlo, když jsem otevřela oči bylo, že dnes opravdu končím. Už nemůžu.

To ráno jsem docela bojovala sama se sebou a začaly se objevovat klasické argumenty Zdravého rozumu: „Nehroť to, ještě onemocníš! Vykašli se na to, však o tom nikdo nemusí vědět! Nestojí ti to za to! Vzdej to!“

Jenže to já neumím. Když se pro něco rozhodnu a cítím v hloubi své duše, že TO JE SPRÁVNĚ, jdu za tím. Navíc mi v tomto momentě pomohla podpora mého muže, když řekl, že ten den půjde se mnou.

Tuhle fázi temného údolí velmi dobře znám nejen ze svého života a podnikání, ale taky od svých studentů v online kurzu Podnikání z pláže. Po fázi nadšení VŽDY přichází velký propad. Moment, kdy prvotní energie vyprchá a začnou se objevovat problémy a překážky.

Je to fáze, kde se láme chleba a 80% lidí to vzdává, odkládá, odsunuje.

Mně v tom, abych přes to temné údolí přešla pomohlo to, že někdo věřil tomu, že to dám a šel se mnou.

Podpora je přesně to, co člověk ve fázi temného údolí potřebuje a vnímám velmi často v kurzu Podnikání z pláže, jak obrovskou roli hraje komunita spolužáků, kteří se drží navzájem právě ve fázích, kdy to někdo chce vzdát a nepokračovat dál a provádějí se takto temným údolím navzájem, přestože se znají pouze virtuálně.

Když nemůžeš, tak přidej víc, zakřič prostě z plných plic, že slovo NEJDE NEEXISTUJE

Písnička s tímto veršem mi hrála po cestě do Beskyd v autě den za dnem a čtvrtý den jsem si ji musela zpívat o to více, abych svou výzvu zvládla. :)

Jestli ji neznáte, pusťte si ji:

 

A tak jsem přidala VÍC. Nechtěně a neplánovaně…

Na ten den jsme totiž měli naplánovanou kontrolu u dětské lékařky v 18 měsících a vracet se s Jurim zpátky domů a pak jet na hory by byla ztracená hodina času… A tak jsme Juriho vzali s sebou, což znamenalo, že jsem ho celou cestu nahoru musela nést já, protože chtěl spát u mého prsa a následně se nechat nést mnou…

A to bylo teprve náročné! Jestli jsem předchozí dny měla chvílemi pocit, že už nemůžu, tak toto byla přesně ta fáze „tak přidej víc“, protože s 11kg zátěží se šlape o poznání hůře.

Když se v půlce kopce okolo 16 hodin probudil, uvědomila jsem si s hrůzou, že je pondělí a horská chata nahoře se zavírá už v 17 hodin… A já jsem si chtěla dát jablečný štrůdl! Přidala jsem ještě víc. :D

Jurášek si užil svůj už třetí výstup na Lysou, dětský koutek v Bezručově chatě i kus buchty, kterou jsem si dala místo štrůdlu a i když jsem měla pocit, že jsem na pokraji svých sil, věděla jsem, že pokud jsem dala toto, tak svou výzvu rozhodně dotáhnu do konce. Obzvlášť když mám tak skvělé podporovatele. :)

"Jakkoli těžké JAK překonáme dostatečně silným PROČ... 
A někdy tím PROČ může být právě jablečný štrůdl. :)"

A pak přichází bod zlomu

Domů jsem přicházela třetí i čtvrtý den totálně zničená. Bolelo mě úplně všechno. Pomáhalo mi z toho dýchání podle Wim Hof Method (o tom ještě něco příště) a večerní teplá vana s bylinami od Justu v kombinaci s ranní ledovou vanou a opakování dechového cvičení.

Věděla jsem, že přijde moment, kdy to začne být jednodušší. Bod zlomu. 

Tento bod přichází vždycky a je takovou odměnou pro ty, kdo to v temném údolí nevzdají a pokračují dál. Nikdy ovšem není jasné, KDY to bude.

Říkala jsem si, že i kdyby to měl být ten sedmý den, tak to dám. A víte co? Pátý den jsem dala svůj osobní rekord a na Lysou jsem doslova vyběhla… Šestý den jsem tam vyšla ještě o dalších 10 minut rychleji a dolů jsem v některých místech běhala.

BĚHALA! Já, která jsem vždycky nenáviděla běhání a zadýchala se po prvních několika krocích, jsem teď byla schopná kilometr běžet a ještě si u toho povídat s Jirkou.

Nohy najednou začly dělat dlouhé kroky, začala jsem se cítit silněji, tělo stále lépe a lépe vědělo, jak má dýchat. PO PĚTI DNECH! A to jsem to před tím čtvrtým chtěla vzdát…

Seděla jsem na vrcholku Lysé hory na terase Bezručovy chaty nad zelňačkou a čajem s citrónem a koukala za sedmero hor na obzoru, podzimní sluníčko mě hřálo do tváří a já jsem si říkala, jak krásný ten život umí být. Byla to příjemná odměna.

Tolik měsíců jsem si to odpírala…

Rozpracované projekty a nedopsané články nebo nedodělané online kurzy byly větší prioritou, než moje tělo. Do toho cestování po světě a milion důvodů, proč dělat něco jiného, než je péče o svoje tělo. To jediné, co člověk na tomto světě opravdu vlastní.

A teď jsem si dovolila nečekat na „až bude ta správná přiležitost“.

I v tyto dny potřebuji pracovat den co den na právě probíhajících online kurzech, běží mi současně Plážová přípravka, Plážová střední a nově spuštěná Plážová vysoká. Do toho korektury před tiskem pro nové vydání knihy Podnikání z pláže, e-maily, dotazy… A samozřejmě maminkovské radosti i povinnosti a cesta do Nepálu už za dva týdny.

"Nikdy nepřijde chvíle, kdy dokončíte svůj to-do list a budete mít konečně čas na to udělat ve svém životě něco jinak. JE POTŘEBA SE ROZHODNOUT A UDĚLAT TO TEĎ."

Za bodem zlomu není růžová zahrada

Člověk by se mohl mylně domnívat, že v momentě, kdy překoná temné údolí a dostane se ve své výzvě za bod zlomu, bude vše už jednou provždy jednoduché a příjemné. Není tomu tak.

Sedmý, osmý, devátý i desátý den jsem se zadýchávala, potila, bolely mě nohy… Ale najednou mi to nevadilo. Cítila jsem, PROČ TO DĚLÁM a cítila jsem se v tom šťastně. Desátý den jsem věděla, že nemusím, že výzva přeci byla sedm dní a když je venku 8 stupňů a vytrvalý déšť, můžu zůstat doma.

A zároveň jsem věděla, že o to nejde. Že nejdu nahoru proto, že musím, ale proto, že chci.

Hodiny v lese mi vyčistily hlavu a během dní, kdy se ke mně přidával Jirka, jsme toho vymysleli tolik nového, kolik bychom u pracovního stolu nedali dohromady ani za měsíc.

A vím, že když budu pokračovat, jednou přijde den, kdy už nahoru i dolů vyjdu a moje tělo s tím bude úplně v pohodě a přijde mu to naprosto normální.

Jakto, že to vím?

Neřekla mi to křišťálová koule, ale zkušenosti v mém podnikání. Začátky byly těžké a přišlo mnoho fází temného údolí. Když jsem se měla například poprvé postavit před kameru a natočit své první video, bylo mi to extrémně nepříjemné, styděla jsem se mluvit, nemohla jsem se na sebe ani podívat.

O několik let a stovky natočených videí později už je všechno jinak. Natáčení mě baví, těším se na něj a mám v něm to pověstné FLOW, kreativní plynutí.

Totéž bych mohla říct o webinářích… Když jsem na podzim 2012 byla poprvé hostem na webináři, myslela jsem si, že se stresem snad pobliju a nebo si budu muset dát panáka. O deset, možná patnáct webinářů později, už jsem zahajovala svá vlastní vysílání pro tisíce lidí s naprostým klidem, radostí a úsměvem.

Jednoduše jsem přešla přes bod zlomu opakováním a tréninkem až do fáze, kdy mi to, co bylo na začátku totálně nepříjemné, dnes připadá úplně normální, běžné a dokonce si to fakt užívám.

Pamatujte na to, až půjdete temným údolím svých výzev

Pokud chceme v životě něco JINAK, něco NOVÉHO, musíme začít dělat nové věci. Věci, na které nejsme zvyklí. A je jedno, jestli se to týká oblasti vztahů, těla, mateřství nebo třeba podnikání. 

Cesta do neznáma vždy vede alespoň kousek temným údolím a projdou jím jen ti, kdo vydrží.

Ti, kdo mají vůli a jejich PROČ je tak silné, že jim stojí za to překonat fyzickou nebo duševní BOLEST, DISKOMFORT I STRACH, aby došli k novým obzorům a k životu, který chtějí žít.  

Stáňa Stiborová (Mrázková)

Žije svůj život naplno a plní si své sny, i ty nejšílenější, každý den. Před pár lety se rozhodla, že už nechce, aby jí dny protékaly mezi prsty jako písek v přesýpacích hodinách. Je žena, matka dvou dcer a jednoho syna, žena skvělého muže, expertka na online marketing a úspěšná podnikatelka. Stáňa je autorka online bestselleru Jak napsat eBook za 14 dní a knihy Podnikání z pláže. Inspiruje lidi, jak žít svobodně, radostně a naplno a učí je, jak využívat potenciál internetu a online marketingu k tomu, aby se mohli vydávat za svými sny a podnikat třeba z pláže. Více o Stáni najdete tady >>

Komentáře