Pro všechny mámy, kterým nestačí jenom běhat od plínek ke sporáku

Mateřství je prý nejšťastnější období v životě ženy, čtete si u kadeřníka v maminkovském časopise a zaplavuje vás pocit viny. Své dítě milujete nade vše, přála jste si ho, ale přesto mezi utíráním zadečku a vařením oběda občas cítíte jakousi nejasnou prázdnotu. Jsou chvíle, kdy se vám zasteskne po smysluplné činnosti a SEBEREALIZACI.

Fuj, rychle to slovo zaplašíte pryč. Prožíváte přeci to nejšťastnější období v životě ženy a tam patří JEN dítě!

Opravdu?

Jsem máma čtyř děti a své děti miluji a ráda s nimi trávím vědomý čas. Miluji taky sama sebe a to, co mě dělá mnou. Moje maminkovská část je přínosná a obohacující. Za stejně podstatnou považuju svou tvůrčí část. Sebe jako ženu, která svým příběhem, svými vhledy a zkušenostmi pomáhá měnit životy dalším ženám. Naplňuje mě to. Zároveň vím, že tím svým dětem jdu příkladem, jak prožít smysluplný život.

Podnikat jsem začala v roce 2005, pár měsíců předtím, než se narodila moje první dcera. A nechci dnes mluvit o podnikání, ale o tom, jak důležitá je seberealizace a jak důležité je následovat své nápady a jít za tou seberealizací právě i v době, kdy jsme na mateřské.

Spousta žen, když se jim narodí dítě, začne postupně cítit jakýsi poci viny, že si neužívají to nejkrásnější období v životě ženy, ale cítí jakési prázdno, protože jsou od rána do večera samy jenom s tím miminkem a jsou tak nějak izolované bez většího smyslu svého života.

Takhle to příroda totiž nezamýšlela. Dříve ženy měly taky děti, ovšem byly stále součástí komunity, pro kterou měly nějaký přínos, kterého si byly vědomy. Staraly se o zahradu, pole nebo něco tvořily. Měly seberealizaci. Péči o děti sdílely s dalšími ženami.

Ve 21. století jsme vytrhnuté z toho, co nám tisíce let bylo přirozené. Ta podivná nejasná prázdnota, kterou některé ženy cítí v době, kdy mají prožívat nejšťastnější období svého života, vznikla právě tímto vykořeněním.

A tak je logické, že ztrácíme a zároveň hledáme smysl a naplnění

V této fázi mnoho žen začíná přemýšlet nad tím, že potřebují ve svém životě něco víc. Může to být podnikání a může to být i jiný typ seberealizace.

A když se do toho pustíte, cítíte, jak rostete a jak navzdory tomu, že se svým dítětem trávíte o kousek méně času, jste mnohem spokojenější a radostnější mámou, se kterou se cítí mnohem lépe, než když se celý váš svět točil pouze kolem něj.  

Ale často to není hned tak sluníčkové

V tuhle chvíli, kdy má člověk ten prvotní nápad, začít něco tvořit, učit se, dělat nově nebo jinak, tak je samozřejmě nadšený a všechno je super. Ale velmi rychlé poté se vždy dostaví fáze, které říkám fáze temného údolí.

To je moment, kdy nám do toho nápadu začne kecat mozek, začne nám tam kecat racionálno, které předhazuje nejrůznější argumenty, proč to nejde.

A někdy nám do toho začnou kecat i kamarádi, okolí, rodina, začnou nám vysvětlovat, proč je náš nápad špatný. Já když jsem například měla svůj první podnikatelský nápad, tenkrát před šestnácti lety, tak jsem o tom vyprávěla kamarádům. A jeden ten kamarád se na mě tak díval a úplně kroutil hlavou a říkal: „Ty a ty tvoje podnikatelské nápady.“

Ale já jsem to nevzdala a stejně jsem do toho šla. Nechtěla jsem pohřbít své nápady a myšlenky a navzdory všem ALE jsem se rozhodla svůj nápad zrealizovat. A podobně postupuji vždycky, když mi nový nápad přijde.

Jsem sobecká!? :(

Asi nejčastější protivník mateřské seberealizace, se kterým se setkáte ve svém temném údolí, je pocit, že jste sobecká, když se chcete na pár hodin týdně věnovat sobě, svým koníčkům nebo svému podnikání místo času stráveným s vašim vytouženým dítkem.

Chápu to. Taky jsem si prošla obdobím, kdy mnou lomcoval pocit viny za to, že místo abych si vedle v pokoji hrála s Filly koníčky, tak píšu článek na blog. Nebo za to, že mé dítě je na pár hodin u babičky, abych já měla čas na své podnikání.

Co jsem to za matku, když s nimi netoužím být 24 hodin denně? Měly by takové ženy vůbec mít děti? Jako upřímně mnou zmítaly pochybnosti nad mými mateřskými kvalitami.

Nevím přesně, kdy nastal ten zlom, ale můžu vám říct, jak to vnímám dnes, o mnoho let a jedno dítě později.

Moje nejmladší dcera má 3 roky a když pracuju, je už od svého půl roku s babičkou a dědou, stejně tak i šestiletý Juri s nimi tráví spoustu času. Tak proč jsem si je dělala, když je teď dávám na půl dne k prarodičům?

Někdy pozoruju, jak si s dědou povídají a hrají a žasnu nad tím, jaké  jim to otevírá obzory. Hrají hry a povídají si o věcech, které by mě vůbec nenapadly. Od babičky se naučili spoustu básniček a písniček, které já neznám a používají díky tomu i slova, která já nepoužívám, vaří s ní a pomáhají na zahradě.

Vidím na vlastní oči, jak Sofi i Juráška kontakt s dalšími lidmi obohacuje, posouvá vpřed a rozvíjí je mnohem více, než kdyby byli nonstop jen se mnou.

A jsem si jistá, že podobnou roli hrají v životech dalších dětí i tety na hlídání, které si člověk může najít, když nemá po ruce babičku a v neposlední řadě tatínkové. Dělají věci jinak, než my mámy, což nás může někdy švát, ale otevírají tak dětem jiný svět. Učí je to rozhledu i pochopení, že je v pořádku, že to má každý trochu jinak.

Jde to i bez babiček a paní na hlídání?

Někdy potřebuju tvořit a pracovat, když jsme na cestách bez možností hlídání. Což je několik měsíců v roce. Nejideálnější čas na práci samozřejmě je, když děti spí, což šlo skvěle, když byly malé miminka a často jsem je uspala v šátku a pak šla tvořit. S tím, jak rostou, tak samozřejmě nespí tolik, abych za ten čas stihla vše, co potřebuji.

A tak si někdy děti prostě hrají samy. Sofi to ještě neumí moc dobře, vyžaduje mou pozornost naprosto přesvědčivým: „Pojď si se mnou drrrráááááát“ (čti hrát). Na druhou stranu, když ji nedostane hned, často po chvilce vzdoru najde nebo vymyslí vlastní zábavu a vesele se jí věnuje další půl hodinu. Nuda podporuje kreativitu. :)

Jindy mu prostě pustím pohádku na telefonu. Ano, tak strašná jsem matka. :D Nicméně známe díky tomu jména všech členů Tlapkové patroly, Superwings, transformerů, barvy, čísla a zvířata v angličtině a spoustu chytlavých písniček, které člověku zní v hlavě hodiny a hodiny. (Daddy finger, daddy finger, wheeeere aaaare yoooou…)

Na cestách s nimi nejčastěji tráví čas, kdy pracuji, tatínek, se kterým si každé dítko užije spoustu legrace a oběma prospěje, když stráví nějaký čas spolu jen sami dva, bez mámy a jejího ochranářského oka. :)

Abych to shrnula:

Můžeme se dívat na čas nestrávený s dětmi s pocitem viny, že jim něco ubíráme a nebo s pocitem, že mají díky tomu jiné příležitosti pro vlastní rozvoj.

Můžeme s dětmi trávit 24 hodin denně s otráveným pocitem, že náš život nemá smysl a nebo s nimi trávit 20 hodin denně s radostí a pocitem, že dětem ukazujeme, že i naše potřeby jsou důležité a jsme jim tím vzorem.

Určitě nechci nikomu radit, ať se přestanete věnovat svému dítěti a jdete dělat jen to, co vás baví. Ale pár hodin, které stráví čas od času s někým jiným nebo nebude mít vaši 100% pozornost pro něj bude přínosem a vy mu to pak vynahradíte vědomou pozorností v době, kdy s ním budete.

Můžete to vnímat jinak. Možná je pro vás dítě takovou prioritou, že ho prostě do rukou babičky nedáte, protože potřebuje vás a nikdo jiný mu nedá tolik jako vy. Rozhodně nemám patent na výchovu dětí a stále někdy nad svými mateřskými kvalitami pochybuji, a tak nechci říkat něco, jako absolutní pravdu.

Vnímám, že miminko a máma patří k sobě. Na druhou stranu taky vnímám, že v normální původní společnosti, ve které se lidstvo tisíce let vyvíjelo, bylo kolem mámy každý den spousta dalších tváří. Některá pochovala, jiná nakrmila, jiná podala hračku. Děti jsme vychovávali v komunitách a bylo to tak přirozené.

Dítě potřebuje mít kolem sebe další lidi, stejně jako máma, která zároveň potřebuje normální dospěláckou seberealizaci, která stojí na vrcholku Maslowovy pyramidy lidských potřeb.

K čemu vás chci dneska podpořit… Běžte do toho!

Když máte nějaký nápad, cítíte, že byste se chtěly do něčeho pustit, tak přestože jsou důvody, proč to třeba nejde nebo proč je to blbost, běžte do toho.

Budete svému dítku ukazovat, jaké to je, když děláte věci, které vám dělají radost a naplňují vás a budete mu příkladem pro jeho budoucí život. A co je podstatné, když je šťastná máma, tak jsou šťastné i děti a celá rodina. A o to nám přece v životě jde. :)

Nebude to asi úplně jednoduché, budete muset překonat námitky okolí, nejrůznější vlastní obavy, strachy, pocity trapnosti nebo nedostatečnosti. Proto ta cesta z temného údolí vede nahoru… je potřeba na ní trochu překonat sebe sama. Ale věřte mi, stojí to za to. :)

PS: Co když to mám ale jinak a po seberealizaci netoužím?

V reakci na tento článek mi přišel jeden e-mail s otázkou, kterou vnímám, že může mít větší množství žen, a tak chci napsat ještě na toto téma dodatek. Otázka zněla ve zkratce asi takto:

Co když je ale všude kolem maminek takových podnikavých jako ty, že se na mateřské cítíme nenaplněné až právě díky tomu, co čteme? Samé články, videa, webináře…ostatní matky. Uf! Já bych ale byla spokojená, moc mě to s dětmi baví. A takový tlak? Co teď? Sakra, jaké je to moje poslání????

Já to vnímám tak, že je naprosto v pořádku mít to jinak a určitě se nemusíte cítit špatně nebo méněcenně, že vás naopak bytí s dětmi a v domácnosti naprosto naplňuje.

Třeba je vaše poslání právě to, pečovat o svého muže a děti a nemyslím si, že by to bylo méně nebo více, než jakékoli jiné poslání. Důležité je žít v souladu s tím, co cítíte.

V době sociálních sítí a obrovského množství názorů a informací je samozřejmě těžší ustát si své pocity, svou pravdu a nenechat se převálcovat tím, jak „by to mělo být“. Myslím si, že není žádná jiná cesta, která by se dala označit za správnou než ta, kdy následujeme to, co cítíme jako správné pro sebe, svou rodinu a děti.

Podívejte se na toto video, záznam z mé přednášky „Seberealizace, od štěstí k úspěchu“, kde i na toto téma mluvím. Třeba pro vás bude úlevné. :)

Video je tady: