Po stopách dalajlámovy kočky aneb jak jsem jela sama do Indie

Vydala jsem se na misi potkat dalajlamovu kočku. Mise splněna! :) Pokud jste podobně jako já fanoušky knih autora jménem David Michie Dalajlámova kočka, určitě vás někdy napadlo, jak to doopravdy vypadá v Dharamsale.

Jaké to asi je, když autor popisuje dalajlámu, který drží kočku a kouká na sluncem zalité vrcholky hor, které se prudce svažují do Kángerského údolí. Jaké je nádvoří kláštera Namgyal a jak asi vypadá Café Franc? Existuje? A co domov pro seniory, kam chodí Jeska dělat terapeutickou kočku? Je to výmysl autora nebo realita?

Poté, co jsem se letos setkala s Davidem Michie a měla možnost se ho zeptat na některé otázky, které mi při čtení čtyř dílů Dalajlámovy kočky vyvstaly, jsem měla chuť navštívit místo, kde sídlí dalajláma ještě více.

Popravdě, není to ten pravý důvod, proč jsem se po stopách dalajlámovy kočky vydala, ale když už jsem tam byla, natočila jsem pro vás krátkou reportáž. Zbytek článku pak už bude poněkud více hluboký, než tento kočičí start. :)

Pusťte si video (2:38min), kde bydlí dalajlamova kočka:

A teď vážněji. :)

Poprvé za dobu, co mám děti, jsem se vydala někam úplně sama. Vždy se mnou byl buď Jirka nebo některé z dětí.

Už pár měsíců jsem cítila, že potřebuju být sama alespoň týden. Bez neustálých požadavků rodiny, prostoru, který je mi domovem, a vlastně i mých vlastních požadavků.

Vzpomenout si, kdo vlastně jsem, když nehraju žádnou roli a nemusím plnit ničí očekávání. A taky se zbavit některých očekávání. A na to den dva nestačí.

Mise splněna. Byl to proces a některé jeho části mi přijde důležité sdílet.

Dovolit si odjet… aneb největší past mé svobodné duše

Musím přiznat, že mám na duši šrám ze střídavé péče starších dětí. Je to hlavně můj šrám, ne jejich. Přesto můj mozek v posledních letech vyhodnotil, že nemůžu mladší děti nechat beze mě, protože to je příliš bolestné. Odjet na jednu jedinou noc je ve mně pokaždé proces. Mám z toho pocit viny.

Pocit, že jsem ta nejhorší máma na světě… když se cítím svobodná a spokojená, protože můžu spát celou noc, nemusím plnit ničí požadavky, dělat si co chci.

Za uplynulých téměř sedm let, co je na světě Juri a následně Sofi, jsem nikdy nebyla bez dětí více jak dvě noci. Poslední dva roky se už cítím ale tak strašně přetížená tou obrovskou dětskou energií nekonečných požadavků, že jsem se letos opakovaně slyšela někomu říct:

„Já potřebuju odjet někam sama! Ne na den, ale aspoň na dva týdny!“

„Na dva týdny? Ses zbláznila ne? To možná tak za pět let, teď tady hrej svou roli a nepindej“, nezapomněla vždy dodat moje mysl.

Jenže moje duše je silnější, než moje mysl, a tak začala svůj jinak nenápadný hlas zvyšovat: „Musíš odjet sama!“

„Ne, ne a ne!“, trvala moje mysl na svém. „Ano! Bože, to by bylo tak úžasné, snila jiná část mě.“ Emoce nezůstaly pozadu a posílaly mi do systému pocit viny už s předstihem. A taky zlost. Zlost na děti, především na to nejmladší, že mě drží v pasti, přestože moje duše volá po dobrodružství.

To z člověka samo o sobě fakt skvělou mámu neudělá. Tahle skrytá emoce se pak totiž nevědomě promítá do každého slova a činu. Toho jsem si byla už delší dobu vědoma, i díky další práci na sobě, kterou v posledních měsících podstupuji.

A tak jsem si začala pohrávat s představou, že TO udělám. Poslechnu svůj vnitřní hlas.

Ne jen pro své „chci to“. Ale pro mou svobodnou duši, protože jen tak můžu v plné síle sloužit svému poslání, žít příběh, který stojí za to a vyprávět ho. Zároveň jen tak můžu být přínosem mé rodině. A jen tak můžu žít opravdu naplněný život.

Překročila jsem největší vězení své vlastní mysli a dovolila si rozhodnutí odjet sama na týden za dobrodružstvím.

Ale proč proboha zrovna Indie? To pro solo cestovatelku není zrovna top bezpečná destinace…

Dohady s mou myslí tímto neskončily. Když už jsem přijala fakt, že odjedu, vyvstala otázka, kam odjedu.

• – Cítila jsem, že to musí být výzva.
• – Cítila jsem, že to musí být destinace, kde by to pro děti nebylo úplně nejvhodnější.
• – A taky destinace, kam nechce jet Jirka.
• – No a taky ne moc daleko, abych ten týden nestrávila jen přesunem tam a zpět.

A pak jsem jednoho dne bez jasného záměru nakráčela do knihkupectví, kolem kterého jsem právě šla. Uvnitř mi padl do oka pátý díl Dalajlámovy kočky – Probuď v sobě kotě. A už v první kapitole přišla myšlenka jasná jako blesk: Pojedu do Dharamsaly! Tolikrát už jsem nad tím přeci přemýšlela a vyhodnotila, že s dětmi nemůžu sedět v chrámech a vůbec, co by tam dělaly, Navíc Jirka do Indie nikdy nechtěl. Je to jasné, je to TO PRAVÉ místo! :D

„Hahahaha. Bože, to nemůžeš ani říct nahlas!“ ozval se okamžitě můj mozek. „Indie? Někdo tě tam unese, přepadne, znásilní, nemůžeš jet SAMA do Indie! No way!“

Moje mysl mi předhazovala nejrůznější argumenty, proč nejet, ještě několik dní. Taky jsem jeden večer probrečela, protože nebezpečí, která moje mysl v kombinaci s Googlem dokázala vymyslet, se dotýkala mých největších strachů.

Vím ale, že JÁ nejsem moje myšlenky a nejsem ani moje emoce.

To jsou jen takoví pomocníci do party. Vnitřní kompas mi ukazoval směr naprosto přesvědčivě. Jako už mnohokrát.

A já mám zkušenost, že když neuhnu, vždycky najdu poklad.

Ten vnitřní kompas máme všichni. Ale často se příliš ztotožňujeme se svými myšlenkami a emocemi. Ono je fajn si je poslechnout, připravit s jejich pomocí plán, ale důležité je nenechat je strhnout kormidlo zpět.

Směr, kterým máme jít, je totiž vždycky výzva. A je o tolik jednodušší ji nepřijmout a uhnout.

Ale no risk, no fun.

Poprvé sama na cestách – jaké to je?

Umím perfektně plánovat cesty. Absolutně to miluju, takže naplánovat samotnou cestu, kde budu spát, ošéfovat si rizika neznámých taxikářů a šerých uliček, to jsem tak nějak zvládla s předstihem (detaily níže).

Už na letišti jsem ale zjistila, že můj mozek je tak moc zvyklý pořád někomu věnovat pozornost a nechat mého muže a děti rozhodovat o banalitách typu co se bude jíst a kdy a kam půjdeme, že jsem si z počátku vůbec nebyla jistá, co s nově nabytou rozhodovací svobodou dělat.

Po cestě jsem střídavě brečela, jak hrozná jsem matka, že šťastně jedu na týden pryč a zároveň se totálně radovala z toho, že mám celý týden jen sama pro sebe. Asi jako Locika v Na Vlásku, když uteče z věže. :D

Když jsem po celonočním letu do Dílí, několika hodinách na letišti a přeletu do Daharamsaly dorazila konečně na místo, měla jsem za sebou víc jak 24 hodin bez spánku a říkala si, co tady proboha budu dělat?

To, co jsem si nejvíc přála, byla zároveň má největší obava. Být sama – nemít ochranu, nemít se za koho schovat, být stoprocentně zodpovědná za svá rozhodnutí a tím pádem i za chybná rozhodnutí, která udělám.

A tak jsem právě toto pojala za svou misi.

Postupně rozšiřovala svou zónu komfortu a své největší strachy

Z totální hrůzy z indických mužů jsem si postupně dovolila procházet se jen tak sama, být celý den s taxikářem v autě na výletě, vydat se s indickým mužem – průvodcem a jeho týmem na noc na hory.

Mezitím jsem objevila dalajlamovu kočku, užila si obřady v buddhistických chrámech, oběd s mnichem, západy slunce s neznámými lidmi a psy nad šálkem zázvorového čaje za 8 korun, objevování tibetské kultury, objevování indické kultury, hluboké rozhovory s neznámými lidmi, koukání na padající hvězdy, pozorování lišky, projíždění se na motorce indickými vesničkami a žasnutí nad krásou sluncem zalitých vrcholků hor svažujících se prudce do Kángerského údolí…

Na vnitřní úrovni se toho dělo taky mnoho. Některé příběhy, které započaly před pěti lety v Bhútánu tady pro mě dostaly novou kapitolu a moje já dostalo upgrade ne nový level.

Já vím, že tohle zní strašně abstraktně. Je to pro mě takové niterné a zatím ne úplně sdělitelné. Nicméně to podstatné, co tím chci říct – moje mise byla splněna, a to jen díky tomu, že jsem navzdory mysli a navzdory vlastním emocím říkala ANO svému vnitřnímu hlasu. 

A to je takové poselství, které bych tím celým chtěla předat vám.

Až ucítíte volání intuice, i kdyby šlo o něco malinkého, zkuste na chvíli nedávat na první místo ty dva rádce ve formě mysli a emocí a běžte za tím vnitřním hlasem, který po vás chce možná něco pro vás v tu chvíli naprosto nesmyslného…

Ponořit se do ledové vody, oholit si hlavu, odjet na půl roku do Ameriky, přestěhovat se do jurty, začít podnikat, vyběhnout boso ven do té hromady sněhu… dát průchod divným, nezvyklým, šíleným nápadům.

Jsem si jistá, že když to půjde z vašeho nitra a ne hlavy, tak to bude výzva a tím pádem více či méně děsivé. A jsem si jistá, že díky tomu budete cítit, že žijete a nikdy na to zapomenete. 😉

A jak to zvládly děti a můj muž?

Popravdě, vytasit na Jirku nápad, že ho nechám doma s dětmi a odjedu na týden sama do Indie, toho jsem se taky docela bála. Přeci jen jsem po něm tímto chtěla, aby s dětmi zůstal doma sám a nebyla jsem si jistá, jestli nechci moc.

Jirka mě ale od první chvíle naprosto podpořil a neživil žádnou z mých vystrašených myšlenek. 

Ba naopak. Když jsem mu těsně před cestou na trek psala, že vyrážím sama s nějakými indy do hor a nevím, jestli budu mít signál a přežiju to, napsal mi: „Bude to v pohodě.“ Ta čtyři jednoduchá slova byla v tu chvíli obrovskou podporou mé ustrašené mysli.

Juri a Sofinka mi při odjezdu zamávali se slovy: „Měj se hezky v Indii!“ a pak mě pustily z hlavy. Samozřejmě především díky tomu, že jim bezpečný přístav tvoří Jirka a další členové rodiny. Ta závislost a pocit viny byly celé jen v mé hlavě.

Neexistující omezení, která jsem si vymyslela.  

S dětmi si užili krásný týden zapadaní sněhem, i když to jistě chvílemi byla výzva být na ně doma sám. Sofinka zatoužila po přespávačce u babičky a dědy a užila si i čas s nimi. Taky starší děti zvládly své výzvy, do kterých bych se jinak intenzivně angažovala svou energií a časem, samy s podporou dalších členů rodiny. I u nich jsem cítila, že musím některé věci pustit a dát jim prostor dělat zásadní věci bez mámy.

Ocenila jsem, že mě Jirka nebombardoval fotkami dětí a zprávami, jak se mám, a dostala jsem prostor pro sebe, který jsem potřebovala. Nechyběli mi a zbytečně by mě to rušilo od mého „tady a teď“. Myslím, že to je jedna z nejzásadnějších věcí pro fungující vztah. Dát partnerovi/partnerce prostor vyrazit na osobní „misi“, i když to pro toho druhého není pohodlné.

Pro ty praktické z vás, pár věcí, na které jste se mě ptali ve zprávách

Níže jsou různé odkazy na různé služby, nic z toho není spolupráce.

Kde si zajišťuji a hledám letenky?

Letecké spoje obvykle hledám na skyscanner.cz nebo na studentagency.cz. Pak si letenku kupuji v závislosti na různých prioritách, které v danou chvíli mám. V tomto případě pro mě bylo nejdůležitější dostat se do Indie snadno a rychle. Tím, že jsem nemusela cenu letenky násobit členy rodiny, mi bylo celkem jedno, kolik samotná letenka stojí.

Žiju na Severní Moravě, takže jsem zvolila odlet z Varšavy – přímý let do Dílí. Odtud pak krátký navazující hodinový let do Dharamsaly. Zaplatila jsem cca 33 tisíc za zpáteční let Varšava – Dílí, 8 tisíc za zpáteční let Dílí – Dharamsala, 12 tisíc za upgrade do Business Class na první let Varšava – Dílí.

Let Varšava – Dílí trval 7 hodin. Přelet Dílí – Dharamsala 1 hodinu. Mezitím cca 4 hodiny přestup. Ano, takhle rychle můžete být 5000 km daleko v úplně jiném světě.

Levněji by vyšly letenky s více přestupy, nejlevnější jsem viděla za cca 18 tisíc z Vídně se 2 přestupy. Aktuálně (konec 2022) za nejlevnější odletové letiště v dosahu považuji Vídeň, nejdražší je Praha.

Do Varšavy jsem jela 4 hodiny autem a auto nechala na parkovišti asi 7 minut od letiště za cca 800 Kč za týden.

Jak a kde jsem si zajistila ubytování?

Nejčastěji hledám ubytování přes Booking.com nebo AirBnb.com. V tomto případě byla moje priorita umístění v centru města, nedaleko od dalajlamova sídla, blízko všeho dění, zároveň něco, kde se budu cítit komfortně a bezpečně.

Zvolila jsem hotel D’s Casa v McLeodganj, za necelých 1500 na noc jsem měla krásný pokoj se snídaní a výhledem na hory. V lokalitě byste našli ubytování i za desetinu ceny. Samozřejmě v jiných standardech.

Poslední dvě noci jsem spala na horách a v soukromém ubytování na doporučení.

Když dám bokem ubytování, utratila jsem za celý týden za jídlo, výlety i pár suvenýrů asi tak 5000 Kč. Indie je opravdu levná, pro představu oběd si dáte za cca 50-70 Kč, kávu za 18-25 Kč. A to jsem byla v turistické, tedy dražší, oblasti.

Jak si dělám plány na místě?

Google ví dnes opravdu vše, takže není těžké zjistit, co byste měli vidět v okolí jakéhokoli místa na světě. V hotelu nabízeli navíc nějaké celodenní výlety, čehož jsem také využila. Jinak jsem se nechala vést intuicí, poflakovala se po městě a říkala ano různým příležitostem, které se spontánně nabízely. Podobně cestujeme i s Jirkou a dětmi.

Primárně jsem chtěla navštívit komplex sídla tibetské vlády v exilu a dalajlámy, který je přímo v centru McLeod Ganj. Detailněji jej ukazuji ve videu výše. 

V McLeod Ganj jsou pak i další menší buddhistické chrámy. V tom, který je přímo na hlavní ulici, jsem se zapovídala s místním mnichem, který mě následně pozval na oběd i na odpolední budhistický obřad, což byl nádherný zážitek. Na fotce níže vidíte tento chrám zasazený uprostřed rušné ulice McLeod Ganj.

Absolutní „must visit“ je Norbulingka Institute, což je místo zaměřené na ochranu tibetské kultury v jejích literárních a uměleckých podobách.

Je to takový mix umělecké školy, kde se nové generace učí tradičnímu tibetskému umění, jako je kovotepectví šperků a posvátných soch, malba mandal, tkaní tradičních oděvů. Zároveň je to muzeum tibetské kultury a je zde i nádherný chrám a zahrada. Za mě jedno z nejkrásnějších míst, které jsem tady navštívila.

Dalším nádherným magickým místem, které jsem navštívila hned dvakrát, je chrám a klášter Karmapy. Karmapa je po dalajlamovi druhou nejdůležitější osobností buddhismu, je to duchovní vůdce linie Karma Kagju, známé také jako tantrický buddhismus. Přestože on sám v klášteru aktuálně nepřebývá, atmosféra, která tady je, je krásná.

Měla jsem možnost tady pobýt pár hodin, sledovat přípravu mnichů na zkoušky a jejich diskuzi, která byla zajímavá tím, jak intenzivně a téměř s křikem prosazovali při diskuzích svůj názor a pořád z nich bylo cítit jisté pobavení a lehkost.

V okolí je samozřejmě i spousta hinduistických chrámů. Hinduismus je nejrozšířenější náboženství v Indii, a tak když sjedete z hor do nížiny, většina lidí, které potkáte, jsou hinduisté. Mně osobně hindu chrámy příliš neoslovují, ale jako cestovatelská zajímavost jsou k navštívení určitě fajn. Navštívila jsem celkově tři, nejzajímavější byl kamenný Shiva Temple Baijnath.

Navštívit Indii a nenavštívit čajovou plantáž, to samozřejmě nejde. Takže i na čajovou plantáž s ochutnávkou čaje došlo.

V samotném McLeod Ganj mě kromě dalajlámova sídla ještě pár zajímavostí. Jednou jsou rozhodně tibetské restaurace a pak taky kavárny, které mají západní atmosféru. Při hledání té správné „himálájské literární kavárny“ z knihy Dalajlámova kočka jsem samozřejmě navštívila hned několik a užila si krásné výhledy na okolí.

Při plánování výletu do Dharamsaly bych toto rozhodně připsala na seznam. Moje nejoblíbenější bylo Café 129. Dalajlámova kočka by sem sice nedošla, ale byl tady regál s časopisy, kde by mohla ležet, spousta knih a skvělé jídlo. :)

Kdybych tady žila, velmi rychle bych do své každodenní rutiny přidala procházku okolo komplexu budov tibetské vlády. Ta sídlí na vrcholku kopce, kolem kterého je vybudovaná stezka se spoustou modlitebních mlýnků, vlaječek a na konci je pár míst, kde si můžete dát čaj a koukat po okolí.

Šla jsem tady dvakrát, pokaždé to bylo krásné. Potkáváte mnichy, lidi se psy, stařičké tibeťany i turisty. Část stezky vede kolem domova pro seniory, který můžete znát z knih Dalajlámovy kočky, reálně fakt existuje. :)

A pak jsou tady hory. Ční nad Dharamsalou do výšky 5 tisíc metrů a jsou nádherné, jako každé hory. :) Pro indy žijící v Dílí, kteří sem přijíždí na víkend, je to exotika a většina se vydává s průvodcem na Triund Trek, který je prezentovaný jako náročný výstup do hor.

V realitě je to nakonec celkem procházka srovnatelná s výstupem na Sněžku nebo Lysou horu. Bez průvodce by se tady ale člověk snadno ztratil, navíc neznalý místní fauny… údajně zde žijí medvědi a leopardi. Po cestě nahoru je několik míst, kde si můžete dát občerstvení. Většina indů pak spí ve stanech, která vlastní některá z agentur a jejich záměr je tady pořádně zachlastat a zapařit. Což nezní pro solo cestovatelku až tak bezpečně. :D

Vybrala jsem si tedy Black Swan Camps, které jsou dle referencí dále od davů turistů a bylo to skvělé rozhodnutí. I když to bylo právě to rozhodnutí, kterého jsem se nejvíce bála. Nakonec nebylo čeho. Průvodce Lakshit byl naprosto profesionální, milý společník, se kterým jsme si povídali celé odpoledne a večer a byla to pro mě skvělá sonda do indické kultury a způsobu přemýšlení. Lakshit byl navíc znalý západní kultury díky studiu v USA. Večer se k nám přidal ještě pár z Dílí čerstvě po svatbě, a tak se přidaly další zajímavé historky o indických svatbách a způsobu života v Dílí.

Jak se sbalit, když jedete do Dharamsaly?

Samozřejmě záleží na ročním období. V půlce prosince bylo příjemných 15-20 stupňů, celodenní slunce, chladné večery.

Můj plán byl jak pohyb po duchovních buddhistických místech, na které je vhodné mít spíše slušné oblečení, měla jsem s sebou dvoje šaty, merino na hory a vrstvy oblečení (pončo, lehkou péřovku). Celé se mi to vlezlo do batohu pod 7kg.

Jaká atmosféra je v Dharamsale?

Já jsem se pohybovala především v části McLeodganj, což je část Dharamsaly, kterou dostali tibetští uprchlíci, je zde sídlo tibetské vlády v exilu a místní jsou ve velké míře tibeťané. Turisté, které jsem tady viděla, byli v 99% indové.

Pro indy z rušných zaprášených horkých měst tipu Dílí jsou hory okolo Dharamsaly doslova vysvobozením a skvělým místem, jak strávit prodloužený víkend. Západní turisty bych tady napočítala na prstech ruky.

Turisté přijíždí jak za návštěvou buddhistických chrámů, tak za návštěvou hor, které jsou pro mnoho indů doslova exotické. Uličky jsou divoké, plné obchůdků, divoké dopravy, ve které se mísí auta s motorkami, psy, krávami, chodci. Sem tam restaurace nebo západně vyhlížející kavárna s typicky indickým výhledem.

Co je vhodné vědět k cestě do Indie? Je bezpečné cestovat sama jako žena?

Indie nepatří pro západní cestovatele mezi bezpečné destinace v porovnání s tím, na co jsme zvyklí v Evropě. Je potřeba vzít v potaz náročnost života v jedné z nejlidnatějších zemí na světě, která se promítá do kriminality i indické schopnosti ošidit vás téměř na všem. Hygiena je taky taková… indická.

Je tedy potřeba mít oči otevřené a dodržovat základní pravidla bezpečného cestování. Mít doklady a peníze na bezpečných místech, pečlivě je střežit a tak nějak mít bystrý úsudek, což teda pro mě byla největší výzva a párkrát jsem se nějakým způsobem ošidit nechala.

Ve finále šlo v přepočtu o desetikoruny a spíše se tomu usmívám, ale byly to různé drobné lekce, díky kterým jsem se každý den dokázala v neznámém prostředí pohybovat lépe a lépe.

Pro tradiční indy jsou bílí lidé chodící peněženky. Vychází to z historie národa, kdokoli je bílý, je v jejich očích neskutečně bohatý, je tedy nutné to vytěžit a v tom jsou indové neskutečně vynalézaví.

Zároveň pro indy jsou bílé ženy „dostupnější“. Je to opět zkreslený pohled, kvůli kterému se ovšem jako žena dostanete do situace, kdy na vás blbě koukají, mají blbé kecy a člověk se necítí úplně bezpečně. Světlé vlasy a oči tomu moc nepřidávají a tak je fajn se alespoň oblečeném přizpůsobit kultuře (nechodit vyzývavě atd.).

Toto byla moje největší obava.

Proto jsem si například přesuny taxíkem zařizovala v hotelu a chtěla vědět předem jméno a registrační číslo řidiče. S řidiči je lepší se moc nevybavovat a neusmívat se na ně. S tím jsem coby introvert problém neměla. :D Průvodce na hory jsem si pak vybírala podle referencí na Googlu, kde si vždy čtu nejen ty hezké reference, ale i ty nehezké, abych si udělala celkový obrázek.

To, zda je bezpečné cestovat sama, jako žena, je otázkou situací, do kterých se člověk dobrovolně postaví. Já jsem se například dobrovolně vydala na hory s indickými muži. A bylo to OK. Ale například bych sama dobrovolně nevlezla do indického autobusu, dala jsem si pozor s výběrem ubytování, nepoflakovala jsem se temnými uličkami po setmění.

Každý má svoje hranice někde jinde a i když mysl dokáže vymyslet šílené scénáře, cestování mě naučilo, že je lepší bát se až potom. Až když ta situace nastane. A nesnažit se vymýšlet vše předem.

Ve finále se to, čeho se nejvíce bojíme, může stát požehnáním a tím nejlepším zážitkem.