Moje cesta na pláž ? Příběh Stáni Stiborové, jak jste jej možná ještě neslyšeli (podcast + text)

V prvním podcastu z dílny Podnikání z pláže, který jsem se rozhodla věnovat takovému bližšímu nakouknutí pod pokličku samotného projektu Podnikání z pláže, i mně, mého života a mé cesty k tomu, co dneska dělám.

Někteří mě totiž sledujete na videích, sociálních sítích, skrze články, eBooky, kurzy, už několik let nebo měsíců, jiní úplně krátce. Takže pokud vás zajímá, co za tím celým je a kdo za tím celým je, slyšet nějaké historky ze zákulisí, tak o tom to dneska bude. O tom, jaká byla ta moje cesta na pláž, moje začátky k tomu životu, ze kterého si nemusím brát dovolenou, jak s oblibou říkám. :)

Klikněte na tlačítko PLAY pro spuštění podcastu:

A pokud poslouchat teď nemůžete, ale nechcete o můj příběh přijít, začtěte se do článku:

Dozvíte se, co to vlastně je Podnikání z pláže a kdo jsem já, Stáňa Stiborová a jaká cesta vedla k mému životu… Jak vlastně vydělávám, co stojí za mým cestovatelským stylem života, co dělám, když jsme doma a tak dále…

Připraveni? Tak hurá do čtení. :)

Prosím tě, co pro tebe vlastně znamená podnikání z pláže, Stáňo?

Pro mě je podnikání z pláže synonymem svobodného života, života, ve kterém žiju v souladu se svou duší. Podnikání z pláže pro mě znamená být paní svého času, mít možnost být kdekoli na světě, třeba na té pláži a odtud řídit své podnikání. Když se na ten svůj životní styl dívám, asi bych ho rozdělila na takové čtyři hlavní role – cestovatelka, máma a partnerka, a podnikatelka.

Miluju cestování, a tak cestuji hodně a do destinací, o kterých jsem vždy snila. Prošla jsem trek kolem Annapuren v Nepálu, zkusila si, jaké to je žít pár měsíců v horách nad Lago di Garda nebo uprostřed tepajícího New Yorku.

Nemám ráda českou zimu, obzvláště tu ostravskou plnou smogu, zplodin, špinavého sněhu a naštvaných lidí. A tak už několik let v ČR podstatnou část zimy netrávím. V uplynulých letech jsem strávila zimy na Bali, Mauriciu nebo na Floridě.

Mám svobodu žít kdekoli na světě. Mám peníze na to zaplatit si letenky, kamkoli mě napadne.

Jsem máma a jsem mámou ráda. Vlastně ani nevím, jaké to je nebýt mámou, protože moje první dcera se narodila, když mi bylo 22. Děti jsou mou nedílnou součástí a ráda si nimi trávím vědomý čas. Baví mě si jen tak odpoledne vyjít na procházku, zahrát nějakou hru nebo společně dělat něco na zahradě. Baví mě s nimi cestovat a objevovat svět. Baví mě ukazovat jim krásy života.

Mám na to čas. Spoustu času.

Stejně tak mám spoustu času být se svým mužem. Povídat si, společně tvořit, zažívat spoustu pěkných chvil i společných výzev.

A v neposlední řadě jsem podnikatelka, i když možná bych tomu měla dát nějaký jiný název, protože slovo podnikatelka to úplně nevystihuje.

Naplňuje mě inspirovat další lidi pro to, aby také žili život plný svobody, radosti a naplnění. Píšu články na mém blogu, pořádám webináře a online workshopy, jsem autorkou několika eBooků a také knihy Podnikání z pláže, kterou už četlo několik desítek tisíc lidí.

Nejvíce energie věnuji online kurzům ze série Podnikání z pláže, ve kterých dávám lidem srozumitelné, funkční a v praxi ověřené postupy a návody pro jejich online podnikání a zároveň je jemně vedu do hloubek jejich duše k objevení toho, KDO jsou, aby pak svými dary ve své plné síle mohli obohacovat tento svět.

Mou vizí je ukazovat všem lidem, kteří o to stojí, jak žít díky systému plážového podnikání život, ze kterého si nemusí brát dovolenou. Jak žít příběh, který chtějí vyprávět.

A tady by asi stálo za to více konkrétně a prakticky vysvětlit, co to je to podnikání z pláže?

Jak už jsem říkala – Podnikání z pláže je taková metafora svobodného života, samozřejmě si to nepředstavujte tak, že byste leželi na pláži s noťasem a do toho vám do klávesnice foukal písek a na monitor svítilo slunko. Není to o tom, že sedíte na pláži a pracujete, ale je to o tom, že můžete být kdekoli na světě a podnikat odkudkoli.

Spočívá to v tom, že máte nějaké praktické a hmatatelné zkušenosti v oboru, jste expertka a vaše know how přeměníte v digitální produkt – ať už je to třeba ebook (kniha v pdf) nebo online kurz.

Když dám konkrétní příklad, tak jste třeba fyzioterapeutka, ale máte omezený počet hodin každý den, kdy můžete konzultovat naživo. A tak uděláte digitální produkt na téma Jak na bolavá záda nebo natočíte konkrétní videa s postupem jak a co cvičit… a ten pak prodáváte na svém webu automatizovaným způsobem na internetu 24/7/365. A tím, že samotný prodej se děje automaticky, tak vy můžete díky tomu být kdekoli na světě – nejenom na pláži – ale doma s rodinou, na horách, pracovat v čase, který vám vyhovuje a zároveň se věnujete něčemu, co vás baví a pomáháte tím lidem.

No a tohle všechno byl pro mě ještě před pár lety nedostižný sen…

Snila jsem o tom, jaké by to bylo sebrat se uprostřed mrazivé zimy a odletět i s dětmi pryč z ostravského smogu a nemuset se strachovat o to, jestli mám nebo nemám dovolenou a nebo jestli mám nebo nemám peníze.

Tenhle sen jsem snila odjakživa a na startu mé dospělosti jsem se místo toho hodila do velkého období temna. To se psal rok 2009…

Bydleli jsme na sídlišti v Havířově, naše firma v té době měla problémy a tak jsem měla v peněžence pár korun. Manželství bylo v podobném stavu, jako krachující firma. A já jsem byla tenkrát ve stavu, kdy jsem měla pocit, že můj život nemá smysl. Že nemá smysl žít život, kde jsem rezignovala na svoje sny.

Nejhorší asi bylo mít pořád strach, jak vyjdu s penězi další měsíc v kombinaci s tím, že jsme zapomněli pečovat o vztah a ten se rozpadal. Bylo to těžké období.

Nebylo to snadné, ale uvědomila jsem si tenkrát, že čekat, že se něco stane nebo změní samo, bych mohla taky do konce života. A tak jsem se rozhodla to změnit. A když člověk má sen, celý vesmír se spojí, aby se to mohlo uskutečnit, jak se říká. Jen jsem netušila, že se tím jedním krokem strhne taková šílená lavina, která vedla v prvé řadě k rozchodu s mužem a k velké emoční mele.

A pak k sérii událostí, díky kterým jsem objevila vůbec tu myšlenku podnikání z pláže, za kterou stál v mém případě hlavně sen být svobodná. Moct cestovat po světě, vytrhnout moje malé děti z té hnusné smogové ostravské zimy, letět do Nepálu, prožít zimu na tropickém ostrově, nebýt otrokem práce, ale užívat si to, co dělám, mít čas… mít čas žít svůj život i tady doma tak, jak to cítím, cítit se svobodná, spokojená, cítit, že můj život má smysl.

A tenhle sen, tato představa, se pro mě tenkrát stala obrovským motorem

Nevěděla jsem JAK, ale věděla jsem PROČ. A když v sobě máme silný vnitřní plamen ve formě toho PROČ, cesta se začne objevovat.

Takže nejdříve přišla ta velká smršť, lavina, kdy se zhroutilo a zmizelo všechno, co jsem měla a znala. Vztah, firma, to, jak a kde jsem bydlela. Prostě taková lavina, která se přehnala přes můj život a já jsem se pár měsíců fakt jenom nechápavě rozhlížela kolem a lapala po dechu a hledala jsem v sobě, kdo vlastně jsem a co chci. Hledala jsem svoji duši, sebe sama, někoho, na koho jsem úplně zapomněla a najednou jsem potřebovala zjistit, kam vlastně jdu a kde vlastně jsem, odkud vycházím.

Docela jsem se v tom mlela po osobnostní stránce.

Měla jsem strach a zároveň jsem fakt cítila, že chci od života hooooodně. Že to nemůžu odkládat, že chci žít, prožívat, cítit a že na tohle všechno jsem zapomněla a můžu si za to úplně sama. Takže jsem se tak nějak mlela v kotli své duše a do toho jsem tenkrát na jaře 2010 poprvé uslyšela pojem podnikání z pláže.

Odletěla jsem na jeden seminář v Londýně

…na který mě tenkrát poslal můj táta, pro kterého jsem pracovala a lektor toho semináře, T. Harv Eker, autor knihy Jak myslí milionáři, tam tenkrát do mě zasel to semínko podnikání z pláže. (Jedna retro fotečka k tomu :D)

Mluvil o tom, jak se doba mění a jak úžasné příležitosti přináší. Že ještě pár let zpátky, když měl člověk zkušenosti, tak musel napsat knihu nebo začít dělat živé akce, ale dnes díky internetu chtějí lidé informace přístupnější, rychlejší a online a přichází doba, kdy se informace prodávají v online formě.

Místo knih jsou eBooky, místo seminářů webináře, místo několikadenních workshopů online kurzy a všechno se to může mnohem snadnější formou dostat k tisícům lidí.

A vysvětloval:

To prostě napíšete třeba eBook o tom, jak vytvořit kurník nebo jak přestat koktat, umístíte ho na internet a lidi, kteří ten problém mají a hledají řešení, si ten eBook od vás kupují. Jim to pomáhá a vy máte fungující podnikání. A vše funguje automaticky a vy se jdete projít po pláži a najednou vám cikne mobil a vidíte, že přišel email a v něm je potvrzení objednávky ebooku, super! Jdete dál a po pár metrech to cinkne znovu, a pak zase. No a pak už musíte vypnout to zvonění, protože to pořád cinká a cinká…

A on to tam tak vtipně vysvětloval a já jsem na něho koukala a připadala jsem si, jako u vytržení. Protože to bylo ONO. To byla přesně TA cesta, kterou jsem hledala.

Cesta dlouhá tisíc mil…

A mně tenkrát trvalo několik let, než jsem přišla na zákonitosti, díky kterým člověk opravdu své zkušenosti dostane k lidem, než jsem objevila, jak na to technicky, jak s lidmi komunikovat, jak to vlastně celé udělat, aby to fungovalo tak, jak on tenkrát vyprávěl.

Protože tenkrát tady v česku byla úplna online podnikatelská prehistorie. Sociální sítě ani náhodou nefungovaly tak, jako dnes a člověk v nich ještě neviděl ten obrovský potenciál marketingu a budování důvěry a vztahu s potenciálními klienty.

Neexistovaly tady nástroje na snadné vytvoření webu, člověk musel spolupracovat s grafiky, programátory. Neexistovaly nástroje pro automatizaci online prodeje, takže jsem netušila, jak to udělat, abych dala někam na web svůj eBook a někdo si ho koupil a ten eBook se mu sám odeslal.

Byla to pro mě úplně španělská vesnice… a já jsem se rozhodla tu španělskou vesnici objevit…

Což je fakt vtipné, protože naprostým zlomem mé cesty k plážovému podnikání se opravdu stala španělská vesnice. Protože já jsem tenkrát sice měla sen, věděla jsem PROČ si ho chci splnit, ale netušila jsem jak. A ono je v takové situaci normální, že člověk prostě jen sní a čeká, kam se to vlastně vyvine… a ono se to vyvíjelo. Můj život se měnil, více a více jsem se zajímala o online marketing, můj život se začínal ubírat novým směrem, ale… cítila jsem, že se musí NĚCO zásadního změnit.

A pak to přišlo.

Znáte ten pocit, kdy víte, že pokud TEĎ ve vašem životě něco nezměníte, tak už nikdy? Že pokud si nesplníte tento sen, tak už to neuděláte ani s žádným dalším? Že prostě nastal čas vylézt z té pomyslné krabice, které se říká „jistota“ a pustit se na cestu?

Na podzim roku 2011 mě tento pocit doslova sžíral. Začínala zima, ulice Havířova byly celkem ponuré a nevlídné a tenhle pocit se začal vkrádat i do mého nitra. Co když už tady zůstanu navždy, odkázána k dvoutýdenním dovoleným a snům o jiném životě…

Bylo to asi v říjnu, den odjížděla moje sestra na rok plnit si své sny do Belgie (nakonec tam teda už zůstala). A já jsem si říkala, co mi asi v životě uteklo a jaká je škoda, že já už takhle na rok asi těžko někam pojedu… Dvě maličké děti ve střídavé péči, nejistá finanční situace, společenské normy, které říkají, že v mém věku se tohle už prostě nedělá! Podotýkám, že mi bylo v té době asi 28.

A pak ten hlas uvintř, který se ozýval a říkal: „Pokud si nesplníš tento sen, nesplníš si žádný další velký sen. Teď je tvůj čas. Buď něco uděláš, nebo zůstaneš navždy ve své krabici“.

Pár dnů to hlodalo… A pak v den, kdy jsme se jeli právě do Belgie za sestrou podívat jsem oznámila Jirkovi, že v lednu pojedeme na půl roku do Španělska.

Jirkovi se ten nápad líbil, zbytku rodiny ani ne a vyslechla jsem si samozřejmě mnoho obav, strachů a důvodů, proč bych to neměla dělat. Jenže já jsem cítila, že musím. Prostě to nebyla otázka volby, věděla jsem, že když sním tolik let o tom, že se v zimě sebereme a odjedeme do tepla, tak nemůžu čekat na to, až budou okolnosti příznivé. Prostě mám teď rozdané nějaké karty a musím s nimi hrát.

A tak jsem hrála. Sbalili jsme kufry, děti, křečky a vyrazili jsme.

A myslím si, že právě to vytržení se z mé krabice a totální změna prostředí, okolí, lidí kolem nás, nám otevřela oči více směrem k naší duši a právě tam, právě ve Španělsku jsem tenkrát položila první základy mému plážovému podnikání.

Nebylo to teda vůbec jednoduché.

Jak jsem říkala, děti byly ve střídavé péči, což bylo dost nákladné a náročné, s nízkonákladovkama jsem s nimi co tři až čtyři týdny lítala z Česka do Španělska a zpátky. Do toho jsem měla záminku pro to, abych tam mohla být, aby to jako bylo společensky tak nějak adekvátní, uznatelné – tak já jsem tam byla na Erasmu skrze dálkové studium vysoké školy podnikatelské.

Takže jsem v tom Španělsku chodila denně do školy, učila jsem se španělsky marketing a dělala z toho zkoušky, starala jsem se o holky, které měly tři a pět let v té době, a především jsem do toho dálkově dělala online marketing pro projekty jiných firem.

Co se týče toho profesního hlediska, tak jsem psala tenkrát eBooky pro nejrůznější projekty, pro které jsem pracovala, učila jsem se dělat email marketing, zkoušeli jsme s Jirkou rozjet anglický blog s tím, že teda to plážové podnikání v Česku asi fungovat nebude, ale zkusíme to rovnou anglicky, což byla skvělá škola a pak taky uvědomění, že tudy cesta nevede.

Když dlouho stojíme na místě a jen čekáme a nic neděláme, často
se nic nezmění. Věci se dají do pohybu, až když začneme něco dělat.

Spousta lidí stojí na místě a čeká, že se objeví princ na bílem koni, tedy to pravé téma. Ale ono často nepřiletí jako blesk z čistého nebe.

Musíme se mu vydat vstříc. Musíme se pustit do akce. Takže ono bylo v pořádku vyzkoušet si nějaké cvičné téma, osahat si díky tomu celý systém po technické a marketingové stránce a postupně dozrát až k tomu svému pravému tématu.

Online podnikání je asi jediný byznys, který si můžeme vyzkoušet na nečisto s nějakým cvičným tématem bez velkých finančních či časových rizik.

Takže já jsem to tenkrát začala zkoušet na nějakém tématu a ještě navíc v angličtina, ale pořád jsem cítila, že to není to pravé a ta otázka toho mého tématu docela visela ve vzduchu.

Dost často jsem nad tím přemýšlela: Co mě baví, o čem nejčastěji čtu, mluvím, co chci lidem dále předávat? Dost jsem se točila kolem těchto otázek a dost často mi přicházela odpověď, že chci lidi inspirovat k tomu, aby se stejně jako já nebáli a vykročili vstříc svým snům, protože ten pocit VDĚČNOSTI, když se do toho pustíte, ten je jeden z nejsilnějších, jaké jsem kdy cítila.

Jenže taky jsem tam měla nějaká ale… ale kdo by mě poslouchal? Koho by tahle bezejmenná holka z havířova zajímala?

Nikdo mě neznal.

A tak jsem ten nápad smetla ze stolu a přemýšlela dál. Co mě baví na tom, co dělám už teď? Na co jsem expert?

A tady se moje myšlenky hodně stáčely k online marketingu, podnikání, protože to bylo tenkrát mým každodenním chlebem, přestože jsem to dělala pro někoho jiného, ne pro sebe. Bavilo mě to přemýšlet nad prodejními kampaněmi, hledat nové cesty online marketingu, zkoušet, testovat, vidět, co to dělá v projektu, když člověk vypustí eBook zdarma. A pak TO najednou přišlo.

Jasně, eBooky, těm jsem se v té době věnovala poměrně hodně a málokdo tenkrát věděl, jak si takový eBook vytvořil. Najednou jsem silně cítila, že TO je ono a to i přesto, že když jsem se dívala, kolik lidí hledá na googlu nebo seznamu slovní spojení „jak napsat eBook“, bylo to nula lidí. Neodradilo mě to a s obrovskou vervou jsem se tenkrát pustila znovu do tvoření.

A až po pár měsících jsme přišli na to, jak celý proces zautomatizovat, dokonce mě a mým požadavkům na míru tenkrát tvůrce FAPI Mário Roženský vytvořil speciální script, který fungoval tak, že se můj eBook odeslal poté, co v tom FAPI, což byl online fakturační systém, někdo zaplatil objednávku. Dneska je to už standard, úplně samozřejmá normálka, ale tenkrát to nikdo nedělal, takže to neexistovalo.

Trvalo mi pár měsíců, než jsem si vytvořila blog, začala psát články a začala si budovat maličkou komunitu lidí, kteří mě sledovali a kteří ty články četli.

No a pak se to stalo. Já jsem ten moment fakt dlouho odkládala, bála jsem se, že to neklapne, že pustím můj eBook do světa a NIKDO si ho nekoupí a můj sen o tom, že může existovat něco, jako online podnikání na českém trhu, se zhroutí. Neměla jsem žádný příběh, o který bych se mohla opřít.

V Česku tenkrát eBooky v podstatě nikdo neprodával. Ne v tomhle konceptu, který jsem si vymyslela. Bála jsem se, že si eBook nIKDO nekoupí a tím si jednou provždy dokážu, že ten můj sen nemá smysl a budu odsouzena k životu v nesvobodě, kdy budu muset pracovat pro někoho, vyměňovat svůj čas za peníze a to jsem nechtěla. Chtěla jsem svoje online podnikání, nezávislé na čase, místě a moc jsem se bála, že se ukáže, že je to utopie, že to je nesmysl.

Takže jsem s roztřesenou rukou 27. února 2013 poslala na svou pidi databázi, ve které bylo pár desítek lidí email, že eBook je na světě a šla jsem ven. A za pár hodin jsem otevřela noťas a byla tam… byla tam první objednávka.

Někdo si koupil můj eBook za 690 korun! Nechápala jsem to, byla jsem z toho úplně u vytržení a představovala jsem si, jaké by to bylo, kdyby si třeba deset lidí za měsíc ten eBook koupili a mě by to pokrylo náklady za havířovský byt.

Vůbec jsem netušila, kam tahle cesta povede. Neměla jsem to v plánu.

Nemusíme vidět celou cestu, ono stačí dělat jen ty kroky, které cítíme, že dělat máme a ona se ta cesta postupně vyjeví. Tenkrát jsem nemohla tušit, že těch lidí, kteří si ten eBook koupí, budou tisíce. Že vytvořím několik online kurzů, kterými projdou v dalších letech tisíce lidí, kterým budu dávat funkční návody pro jejich podnikání a zároveň jim budu ukazovat cestu k objevení toho, kdo jsou, aby i oni mohli svými dary obohacovat tento svět.

Věděla jsem jen, že jsem právě prodala svůj první eBook a že TO teda funguje. V tu jedinou chvíli se můj sen splnil.

Moje cesta na pláž začala právě tím prvním prodaným eBookem v únoru 2013. A co kurzy Podnikání z pláže?

Ten impulz vytvořit online kurz vznikl až po roce a půl od chvíle, kdy jsem prodávala své eBooky. Chodilo mi v té době velké množství dotazů, jak to dělám, že se mi ty eBooky prodávají, napsala jsem sice na tohle téma eBook, jenže to nebylo ono.

Cítila jsem, že málokdo udělá tolik zásadních kroků jen tím, že si něco přečte. Že to je náročné a že já dokážu rozkouskovat tu cestu a provést tím další lidi tak, aby to fungovalo. To byl ten vnější impulz ze strany klientů a poptávky. Lidé to chtěli a já věděla, že jim to můžu dát.

Měla jsem i silný vnitřní impulz. Já jsem v té době sice prodávala své eBooky a vydělávala jsem díky tomu několik desítek tisíc měsíčně, ale nebyla to moje hlavní činnost a zároveň vzhledem k tomu, jak jsem chtěla žít a cestovat, tak mi to ani nestačilo. Pracovala jsem v té době v týmu online podnikatelů a marketérů, vedla jsem velké kampaně na online kurzy někoho jiného, všechno své know-how jsem investovala do projektů někoho dalšího a měla jsem z toho třeba 2-3 % zisk, což nebylo málo.

Bavilo mě to, měla jsem peníze, ale neměla jsem jednu zásadní věc.

Cítila jsem, že pořád ještě nemám tu svobodu, po které toužím. Že moje hlavní příjmy jsou pořád závislé na někom jiném a jeho rozhodování o tom, co a kdy se bude dělat a že když bych se rozhodla třeba rok, dva nepracovat třeba proto, že bych měla třetí dítě, tak nemám svoje vlastní podnikání, o které bych se opřela. Že pořád vyměňuju svůj čas za peníze. Ale já jsem chtěla svůj čas a energii investovat a v budoucnu sklízet tu úrodu. A ne pořád běhat v tom nekonečném kolotoči práci.

Vnitřně jsem hodně silně cítila, že se musím posunout, že je čas vytvořit vlastní online kurz. Moje duše chtěla, ale moje ego nechtělo. Měla jsem strach. Bylo tak jednoduché dělat online marketing pro kurzy někoho jiného, ale nebýt vidět. Nemuset jít se svou kůží na trh, nemuset trávit měsíce vedením lidí v kurzech, nemuset se otevírat ve svých názorech a zkušenostech. Být na pozadí. Taky jsem měla strach, že to nezvládnu sama. Že nejsem dost dobrá, že na to nemám. A opět se objevil podobný strach jako předtím s eBookem, že to je nedostižný sen a že si jen dokážu, že je nerealizovatelný.

Bojovala jsem s tím několik měsíců a bylo to bolestné, protože to vedlo k tomu, že jsem musela opustit něco, co jsem měla fakt ráda. Úžasné lidi a tým, se kterým jsem spolupracovala. Věděla jsem ale, že musím to dobré opustit pro něco, co bude skvělé.

Pak jsem se jednoho dne rozhodla a po pár pivech v jednom brněnském baru jsem svému muži řekla: Tak uděláme vlastní online kurz. Ale nebudou v něm žádná videa! Já nesnáším natáčení videí. A on se pousmál a do týdne mi pořídil starý iPad, do kterého nainstaloval čtečku a tak nějak mě nakopl do toho, abych i tuhle překážku zvládla.

Ani tak se to nestalo přes noc

To rozhodnutí přišlo v srpnu, pak přišlo psaní knihy, vydání knihy, nekonečné přemýšlení nad tím, jak pojmout kurz a představa, že ho natočím v lednu na Bali a do té doby už budu mít celou kostru vytvořenou a místo toho týdny běžely a já jsem pořád neměla koncept ani představu, jak to celé pojmu.

Mezitím jsem se rozhodla splnit si svůj největší sen a odletět na tři týdny na trek kolem Annapuren v Nepálu. Vzala jsem si s sebou sešit na psaní, že si tam budu psát ty poznámky ke kurzu, že mě jistě něco napadne.

Málem jsme neodletěli, těsně před našim odletem zasáhla Himáláje i trasu, na kterou jsme mířili, nějaká šílená vichřice a cyklon a způsobilo to sněhovou bouři, ve které zemřelo poměrně hodně lidí. No, ale řekli jsme si tenkrát, že to nevzdáme, ale že půjdeme s pokorou k horám a nevyzpytatelnému počasí.

A tak jsme šli, bože, ta energie himálájí a putování pěšky z vesnice do vesnice mezi motlitebními praporky, hromad s mani kameny a modlitebními mlýnky. Vzduch řídnul, myšlenky taky. Celé hodiny jsme jen tak šli, odpojení od signálu a od světa, připojení čím dál víc sami k sobě.

Mou myslí za to putování protekly miliony myšlenek a věcí, které jsem emočně v těch měsících řešila, až nezbylo nic k řešení. Už jsem nechtěla nic objevovat ani vymýšlet.

Jenom jsem byla uprostřed těch nádherných hor v konfrontaci s náročnými podmínkami a šílenými výkony těla, kdy jsme se ani nevím jak dovlekli až do sedla Thorong La ve výšce 5416m.

A o pár dní později náš trek končil, mačkali jsme se v autobuse na cestě z hor do Pokhary na sedadle pro dva tři i s našim nosičem Gopim. Hrála nepálská hudba, autobus kodrcal na kamenité cestě a mně najednou osvítilo. Aniž bych nad tím přemýšlela, bylo to jako paprsek z čistého nebe, najednou jsem věděla.

Najednou jsem měla v hlavě celý kurz, bylo to tak jasné a tak přirozené, že jsem ani nechápala, jak jsem to mohla nevědět dříve. Najednou to tam bylo. A já jsem věděla přesně, jaké další kroky musím udělat, až se vrátíme.

Semínko tedy vzklíčilo v Nepálu a začalo růst do silného stromu o dva měsíce později, kdy jsme poprvé odletěli na Bali a otevřeli a natočili první ročník kurzu Podnikání z pláže, ze kterého vzešlo nejen spousta skvělých projektů, ale ze kterého mně osobně vzešlo i spousta skvělých a blízkých přátel. Změnila jsem svůj vesmír a mohla jsem začít měnit životy ostatních.

A tenkrát teprve doopravdy začala ta moje cesta na pláž :)

O samotném tvoření kurzu a výzvách, které jsem kolem toho měla, o tom vám povím zase někdy příště.

Když se na to dívám zpětně, uvědomuju si dvě zásadní věci. Ta první je, že ono sice platí, že když si něco přejeme, tak se celý vesmír spojí, abychom to mohli uskutečnit. Ale málokdy se to splní nějakou sluníčkovou jednorožčí cestou. Naopak. Jsme postaveni na cestu, která vede přes temná údolí plná démonů, strašáků a bubáků a na téhle cestě to spousta lidí otočí a chtějí se vrátit. Což teda často nejde. Když se jednou vydáme na cestu, měli bychom držet směr a jít vpřed, navzdory strachu, navzdory tomu, že se nám nechce.

Hodně lidí si možná řekne, že to jim za to nestojí a pohodlnější bude zůstat ve své krabici, kde je sice smrádeček, kde jejich duše volá po změně, ale bezpečnější a jistější je tu změnu neudělat. Problém je, že když tu změnu neuděláme sami od sebe, život nás stejně nakonec dokope nějakým způsobem k tomu, abychom se pohli z místa, jen už to není naše volba.

Já jsem vždycky chtěla raději být tím, kdo dělá tu volbu. Kdo se rozhodne a jde navzdory překážkám, navzdory strachu.

Druhá zásadní věc, kterou jsem si uvědomila po cestě, je že v životě není žádný cíl ve kterém budeme už jednou provždy žít šťastně až do smrti.

Pamatuju si na ten moment, kdy mi to došlo. Tolik let jsem se za tím hnala. Tolik energie, probdělých a promakaných nocí, pláče, úsilí, vůle, překonávání sebe sama. A najednou jsem byla v tom vysněném bodě. První úspěšně otevřený kurz, na účtě mi zůstalo něco okolo milionu korun a já jsem místo očekávané extáze cítila velké prázdno.

A trvalo mi pár týdnů, než jsem pochopila, co to znamená, co se stane, když se totálně vyčerpám a nedobíjím průběžně baterky, než jsem pochopila, že smyslem života není ten cíl, ale ten proces, který si mám užívat.

No a samozřejmě ani od té doby to není tak, že bych prodala svůj první eBook nebo kurz, nastartovala byznys a pak už by všechno jednou provždy bylo vymalováno v růžových barvách.

Cesta k trvalé spokojenosti a trvalému štěstí je mnohem mnohem delší a je to především cesta práce s vlastní myslí, s vlastním nitrem, s vlastními démony. Splnila jsem si všechny sny. Můj život je na první pohled dokonalý. Ale ani to není trvalým zdrojem štěstí. Pořád mám svou mysl. Pořád mám své emoce. A pořád se učím být jejich pánem. Procházím různými výzvami, některé z nich sdílím i veřejně, protože věřím, že cokoli člověk zažije, nabírá na svém smyslu v momentě, kdy to sdílí s ostatními jako příběh a zkušenost.

Baví mě zkoumat, co je tím trvalým zdrojem štěstí, kde ho v sobě najdu a jak se co nejvíce přiblížit své duši a cestě, kterou si vybrala. Je to hra na celý život, nejspíš i mnoho životů. A tak tu hru hraju nejlépe jak umím, pro dobro všech bytostí, své rodiny i sebe sama a vyprávím ten příběh, který žiju.

Vyprávějte i vy příběh, který žijete a žijte příběh, který chcete vyprávět.