Svatojakubská cesta s dvouletým poutníkem v šátku :)

„A kam bys chtěla jet?“ zeptal se mě Jirka ve vztahu k blížícímu se létu.

„Nevím, ale určitě to musí být objevné, dobrodružné, s lehkým nádechem výzvy a zároveň zvládnutelné s Juráškem,“ odpověděla jsem s vědomím toho, že chceme zůstat v Evropě vzhledem k dalším plánům.

A pak jsem si vzpomněla na svůj dlouholetý sen, který do mě někdy v pubertě zasel Paulo Coelho svým Alchymistou. Svatojakubská cesta.

Tolik let jsem čekala na správný moment… mít 5 volných týdnů sama bez dětí a projít 800 km severním Španělskem. Ideální moment nepřišel. Tak proč čekat na až někdy, když je tu tady a teď. :)

A tak jsme se ocitli na sklonku června ve francouzském poutním městečku St. Jean-Pied-de-Port vybavení svatojakubskými mušlemi, symbolem všech poutníků na této cestě, klobouky chránícími před ostrým sluncem, obrovským baťohem a šátkem na nošení a vyrazili jsme na cestu.

11 dní jít, spát, jít, jít, spát, jít…

Dvouletá batolata se na Svatojakubské cestě moc nevídají. „Vy jdete Camino s ním? Wow, to je skvělé,“ s obdivnými úsměvy i podporujícími slovy jsme se setkávali od prvních kroků až do konce.

Camino de Santiago, jak se Svatojakubská cesta ve španělštině nazývá, je snem i životní poutí milionů lidí a ročně ji projde nebo projede na kole až čtvrt milionu poutníků z celého světa.

Španělé, Francouzi, Finové, Dáni, Kanaďani i Američani, a dokonce i Korejci. Každý kolem vás projde s úsměvem i pozdravem Buen Camino a se svými příběhy i důvody, proč se vydali na několik týdnů dlouhou pouť, přes bolavé nohy a puchýře šlapou dál.

Camino jako by byl samostatný svět se svými vesničkami, rytmem dne i životním stylem poutníků, kteří jsou mladí, staří, tlustí, tencí… tak různí a přeci v něčem stejní. Stejní ve svém záměru, odhodlaní k velké výzvě, kterou před sebe postavili sami, putují den co den vpřed.

Ponořili jsme se do rytmu tohoto zvláštního světa a plynuli v něm vpřed

Cesta nás táhla a podporovala. Tu nečekaným pramenem, jinde radou či pomocí kolemjdoucího, překvapením v podobě pramene, ze kterého teklo červené víno, nebo stánku u cesty s dobrovolným příspěvkem, kde na vás čeká nakrájený meloun a vychlazená voda.

Španělé jsou milí a vždy ochotní pomoci, tolikrát nám ochotně podali pomocnou ruku. Největší zážitek jsme měli v momentě, kdy nás uprostřed zlatavých obilných polí chytla zničehonic silná bouřka. Nejbližší vesnice byla více než hodinu chůze. Nikde možnost se schovat, byl to jeden z momentů, kdy jsem začínala mít trochu strach.

Z pole vyjížděl traktor, jehož řidič byl bouřkou vytržen z práce. Běžela jsem s Jurim v šátku za ním a on už z dálky otevíral dveře traktoru. Pomohl nám dovnitř a začal ve stísněném prostoru traktorové kabiny hledat místo pro Jirkův mega baťoh. Odvezl nás do nejbliží vesnice a ještě nás chtěl pozvat na kafe. :)

Na Svatojakubské cestě se neztratíte

Trasa je opečovaná ze všeh úhlů pohledu. Označení cesty, ubytovny pro poutníky už od 8 € za noc a pořádně velká menu pro vyhladovělý žaludek po každodenním 20–30 km dlouhém pochodu okolo 10 €.

Na začátku trasy dostanete průkazku poutníka zvanou Credencial a každý večer do ní dostanete razítko.

Na trase se člověk neztratí, cestu lemují žluté šipky a znaky svatojakubské mušle, většinou ve formě značek, často ale také ve formě obrázků na chodníku nebo na zdech. A když si přeci jen nejste jistí, kolemjdoucí Španělé vždy zachytí váš tápající pohled a poradí vám. Správnou trasu nám ukazovali kolemjedoucí řidiči i náhodní chodci, aniž bychom se ptali, stačilo se jen tápavě zastavit.

Co se týče ubytování, my jsme s Juráškem zvolili trošku komfortnější variantu cesty a místo veřejných ubytoven s palandami pro desítky lidí jsme večer co večer uléhali v nejrůznějších penzionech nebo bytech pronajatých přes Booking.

Po prvních dvou dnech jsme zjistili, že potřebujeme mít otevřené možnosti, co se týče trasy a cílové vesnice, kam dojdeme, a tak jsme večer co večer místo na spaní hledali až po příchodu do cíle.

To nám umožnilo nečekaně měnit plány i před sebe dávat výzvy a lehce se překonávat.

Tak jsme například naší pátý den po 17 km chůze došli do místa, kdy jsme si mysleli, že už jsme v cílovém městečku (viz foto)…

⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀
A pak padlo rozhodnutí pokračovat dalších 6–7 km do Pamplony. Už jsem si říkala, že to nedám, ale znáte to… Když nemůžeš, tak přidej.

Po půl hodině chůze začala přicházet bouřka. A tak jsme museli přidat do kroku. Poslední kilometr jsme skoro běželi.

Když jsme do historického centra Pamplony konečně v podvečer dorazili, v nohách 24 km, přišla další výzva, najít nějaké volné ubytování. Objevili jsme snad po hodině… A pak tam ještě řešili nefungující elektřinu.

Jo, někdy je to naše putování výzva. A z nějakého podivného důvodu mě tyhle situace na hranici sil a mimo komfort naplňují vždycky nadšením.

Láska procházející žaludkem, to je Španělsko

Španělská jídla jsou přesně ta láska, která prochází žaludkem. I v těch nejmenších vesničkách a nejzapadlejších barech jsme se vždycky úžasně najedli.

Tapas, bocadillos, platos combinados a k tomu skvělé café a někteří i pověstné španělské víno… takový poutník se na trase do Santiaga nemá úplně špatně. :)

Kolik kilo opravdu potřebuje člověk pro život

Baťoh pro tři jsem se snažila při balení minimalizovat na nejnutnější výbavu a dostala jsem se na 12 kg váhy. I přesto se samozřejmě už po prvních dnech chůze ukázalo, kolik zbytečných věcí máme. Obzvlášť když do baťohu každé ráno přibyly 3 litry vody a dvě kila jídla.

Doporučovaná váha baťohu pro poutníka je 10 kg. Jirka nesl cca 17 kg a já 14 kg Juráška. Záda nám o tom dala intenzivně vědět už po prvních kilometrech.

Naštěstí na trase existuje služba převozu zavazadla za 5–8 €, což jsme jeden den využili při přechodu pyrenejského vrcholku s trasou dlouhou 20 km a převýšením přes 1 000 m. Jinak jsme závaží statečně nesli, ovšem spousta věcí by příště mohla zůstat doma. Obzvláště oblečení jsme měli moc, vše se dalo pohodlně vyprat, v ubytovacích zařízeních byly pračky i prací prostředky. Tak příště. :)

Co se nám osvědčilo úžasně, byl tzv. camel bag, nádoba na vodu s hadičkou, kterou si člověk nese v baťohu a nemusí ho pořád sundávat, kdykoli se chce napít. Juráškovi šlo pití taky dobře a výrazně to přispělo pohodovému putování.

Nejmenší z poutníků

Cestu s dvouletým poutníkem jsme si užili naplno. Samozřejmě nemáme nějaké zenové dítě, které by se nechalo uvázat ráno do šátku a následujících několik hodin se neslo, mlčelo a koukalo na krajinu.

Nést dvouleťáka znamenalo povídat, zpívat, vymýšlet příběhy, pohádky, básničky, komentovat trasu, motivovat k další cestě. Znamenalo to taky často zastavovat, hledat zábavu, užívat si říčky, ovečky, hřiště i svačinky. Cesta nám šla tím pádem mnohem pomaleji než lidem, kteří šli sami.

A moc jsme si to užili. Tolik každodenních hodin vědomé pozornosti… nebylo totiž nic jiného, čemu bych ji musela věnovat. Byl to jeden z nejkrásnějších časů, jaký jsem si s ním užila.

Po 11 dnech se náš čas nachýlil ke konci a po 164 km nás přivítala oblast Rioja a město Logroño. Celou trasu jsme šli s tím, že nevíme, kam dojdeme, a věděli jsme, že narozdíl od mnoha dalších poutníků to nebude Santiago de Compostela.

Prožili jsme těch 11 dní naplno, dobrodružně, spontánně, s lehkým nádechem výzvy a totálně v přítomnosti. Svatojakubská cesta nám dala to, pro co jsme si na ni přijeli. Možná jednou dojdeme až do cíle, ale není to podstatné. Podstatné je, že víme, jak chutná cesta.

Buen Camino všem, kdo se na ni jednou vydáte. :)