[# 2.DÍL] Zamyšlení z Bali: Ostrov úsměvů

Pár dní zpátky jsem stála před místním bistrem a čekala na Jirku, až dětem koupí večeři. Od stolu se na mě zeširoka usmála cizinka večeřící právě se svými čtyřmi syny. Usmála jsem se zpět. Jako bychom byly staré známé. Okolo procházely dvě balijky, střetly jsme se pohledem a ony se na mě taky ze široka usmály na pozdrav.

A v tu chvíli mi došla zvláštnost této situace.

Uvědomila jsem si, kolikrát za den si tady na Bali vyměním úsměv s naprosto cizími lidmi. A nemyslím tím takové to letmé pousmání, aby se neřeklo. Ale úsměv od ucha k uchu. Naprosto přirozeně.

Třeba jako tahle balijka, kterou na svůj úsměv sbalil náš Jurášek (i když ten má teda na fotce zrovna jiné starosti.)

Je to jedna z věcí, které mám na Bali ráda. Lidi se na vás prostě smějí.

Bezdůvodně. Jen tak…

A opravdu vnímám, jaký dopad to má na mě a řekla bych i na všechny okolo. Vše je tak nějak více pohodovější, milejší, a i když má člověk zrovna blbou náladu, tak ty úsměvy všude okolo vás v ní dlouho nenechají.

Často pak narážím po návratu domů. V Česku máme totiž takovou svou specialitu – na každého se mračit. :D Ale změna začíná u každého z nás.

A tak já si dávám výzvu smát se na lidi jako první a dělat tím příjemnější dny sobě i ostatním a pro vás mám taky jednu výzvu.

Výzva pro vás do dalších dnů – rozusmívejte Česko

Až se vrátím z Bali, jdu do toho s vámi!