Walt Disney a jeho 5 inspirativních citátů (č. 3 je můj oblíbený)

Po čtyřdenním maratonu v zábavních parcích, které spojuje jméno Walt Disney, už lehce znaveně usedám na poslední atrakci. Za pár sekund bude ale moje únava ta tam a vystřídá ji úžas, nadšení a hravost. Světla zhasínají, vzlétám do vzduchu a přede mnou se otevírá celý svět.

Já letím! :)

Prolítám nad Grónskem, nad Velkou čínskou zdí a při přeletu nad slony u Kilimandžára dokonce cítím pach udusané hlíny. Je to tak reálné! Při přeletu nad Niagarskými vodopády letíme tak blízko vody, že podvědomě zvedám nohy, abych si je nenamočila. :)

Jestli se něco těmto parkům musí nechat, tak je to dokonalost provedení jednotlivých atrakcí do posledního detailu. Představivost tvůrců tady rozhodně nezná hranic a vše je možné. Začínám naprosto chápat význam jednoho ze známých citátů Walta Disneyho:

Za komerčním šílenstvím okolo Mickeyho Mouse a dalších postaviček z disneyovských pohádek, které tady číhají na každém kroku, se skrývá kreativita tak obrovská, že se mi až tají dech.

Kdyby vedle mě po cestě z parku vybuchl autobus, asi bych chvíli přemýšlela, jestli to není jen další z perfektně udělaných triků.

Mimochodem dva dny zpátky vybuchlo pár metrů ode mě auto, ve kterém zrovna nějací banditi unášeli přítelkyni Indiana Jonese. Dali jsme si selfíčko se Stormtroopery a naše Anička konečně poznala sněhuláka Olafa z pohádky Ledové království osobně… :)

Jak si tak letím a pode mnou se míhají výjevy z celého světa, mám skoro slzy v očích.

„Tady jsem byla! Jééé a tady taky! No to je krása. Wow! Tohle chci rozhodně navštívit…“

Cítím obrovskou vděčnost za to, že vím, že MŮŽU. Můžu vidět tohle všechno na vlastní oči, když se rozhodnu. Můžu dělat, co chci, a můžu dělat i věci zdánlivě nemožné. Věci, které jsem si před pár lety vlastně ani neuměla představit.

Ještě pár let zpátky jsem snila o životě, ve kterém cestuju po světě, místo ostravského smogu si užívám slunce a moře, mám dostatek peněz na cokoli, co potřebuji, mám milujícího muže, užívám si čas se svými dětmi, užívám si svou práci a žiju své poslání.

Reálně jsem měla v peněžence pár korun, cítila jsem se frustrovaně z každodenního kolotoče kolem dětí i nefunkčního vztahu a ubíjel mě pocit, že můj život je úplně k ničemu.

Ty představy o skvělém životě, to byly „JEN“ sny. A vykročit za nimi bylo děsivé a lákavé zároveň…

Znáte Disneyho pohádku Na vlásku? Připadala jsem si tenkrát podobně jako hlavní postava Locika, která poté, co uteče za svým snem, je chvíli nadšená a chvílemi šíleně pochybuje…

Pokud pohádku neznáte, mrkněte na ni. V Disneyovských pohádkách je vždy poselství i pro dospělé. :)

V dobách, kdy jsem ještě žila na zaprášeném sídlišti a začínala dělat první krůčky k mému vysněnému životu, to byl podobný pocit, jako když jsem teď poslední 4 dny stávala v řadách na atrakce v Disney Worldu.

Řady jsou tak dlouhé, že máte pocit, že se NIKDY nedostanete do cíle…

Po půl hodině, kdy se posunete asi tak o deset metrů, už začínáte lehce propadat zoufalství a máte chuť se na to vykašlat.

Jenže jsou tu s vámi děti a ty jsou naprosto odhodlané vidět Ledové království na vlastní oči, i kdyby měly v té řadě stát dvě hodiny. A tak stojíte taky…

Podobně jsem kdysi viděla před sebou cestu k mým snům, tak dlouhou a nepředstavitelnou, že jsem měla chuť se na to vykašlat. Jenže uvnitř jsem byla odhodlaná žít život svých snů, a tak jsem vydržela, i když to chvílemi vypadalo, že to nedám.

Velké věci NEZAČÍNAJÍ TÍM, že hned uděláme mamutí krok a mávnutím kouzelného proutku vše zrealizujeme. Nefunguje to tak, že se ze dne na den z Popelky stane princezna a z vystresované matky podnikatelka z pláže. Je to proces.

Začíná to malými krůčky a drobnostmi, jejichž význam vidíme, až když se ohlédneme. Možná právě to měl Walt Disney na mysli, když říkal:

No a i když máme po té cestě pocit, že nejsme dost dobří, je potřeba pokračovat dál s tím, co umíme tady a teď, důvěřovat procesu, protože…