Když nadšení vyprchá… aneb 6 tipů, jak dosahovat svých cílů

Zatímco leden je měsíc, kdy jsme otevření novým začátkům, plní naděje, nadšení a síly věci měnit, únor je často měsícem zklamání ze sebe sama a návratu do starých kolejí. A co teprve březen! :) Závazky se rozpouští, předsevzetí ztrácí na síle, snům dochází dech.

Nemusí to tak být…

Článek ve formě videa:

Článek ve formě podcastu:

Podcast najdete také na Spotify a Apple Podcasts na kanálu Podnikání z pláže.

K článku jsou vytvořeny pracovní listy, které si stáhněte zde:

Stalo se vám, že jste si na začátku roku dali závazek, že začnete něco dělat nově, jinak, pravidelně… Vydáte se na cestu za nějakým snem a nebo něco ve svém životě radikálně změníte a v lednu jste měli ještě hodně síly a energie a vše šlo dobře, dařilo se vám ten závazek dodržovat.

Ale vůle postupně ubývá.

Jednou jste závazek porušili, a pak znovu… a je únor, březen a vy jste možná zase ve starých zajetých kolejích.

A to je škoda. Co s tím můžete dělat?

Dám vám několik tipů, které se mi dlouhodobě v dosahování mých cílů osvědčily a věřím, že i kdybyste si vybrali jen jeden z těch tipů, může vás to posunout vpřed.

A dřív, než se do nich pustím, chci říct to, co je při jakékoli cestě za snem nebo cílem nejpodstatnější:

A teď tedy k těm 6 tipům.

Taky je úplně OK, když budete jeden den cvičit půl hodiny, ale další den jen 5 minut. I tady platí, že nedokonalé něco je lepší, než dokonalé nic. :)

Neporušíte svůj návyk, jen jej přizpůsobíte adekvátně situaci nebo své energii.

Já jsem se například rozhodla, že se půjdu KAŽDÝ DEN projít. Jenže nemám každý den čas na hodinovou procházku. Někdy je navíc hnusně, prší, je zima. Jindy se mi fakt nechce.

V takových chvílích si řeknu – dojdu jen 200 metrů k lesu a pak uvidím. Pokud nemám čas, je to lepší, než nic – nepodvedla jsem slib sama sobě, že budu chodit KAŽDÝ DEN. Pokud se mi nechce a je hnusně, většinou jsem u toho lesa už aklimatizovaná a jdu dál.

Proč to funguje:

Pokud jste si dali za cíl, že budete každý den chodit na procházku a pak nejdete, pak jste nedodrželi slib, který jste dali sami sobě.

Jaké to je, když vám někdo něco slíbí a pak to nedodrží? Co cítíte?

Zklamání, smutek, když se to opakuje, tak i nedůvěru, že ten slib příště dodrží.

A proč by to mělo být jinak se sliby, které jste dali sami sobě? Není to jinak. I tady někde na pozadí cítíte zklamání sami nad sebou a nedůvěru v sebe sama. Naopak pokud vyvinete nějaké úsilí, důvěra v sebe sama roste.

I kdyby to bylo se slovy: „Hele, dnes mám jen 5 minut, ale zacvičím si, protože jsem si to slíbila a až budu mít sílu nebo čas, tak to bude zase 30 minut.“

Nepodvádějte sami sebe a nelžete sami sobě.

TOTO JE DŮLEŽITÉ: Pokud víte, že nejste schopni cvičit 30 minut denně nebo věnovat svému podnikání 3 hodiny denně, nedávejte si takový cíl. Racionálně zvažte, čeho jste schopni. Může to být 10 minut denně? Může to být 20 minut 3x týdně? Revidujte své možnosti, nemějte velké oči a pak dodržte slib, který si dáte.

Pokud jste se v lednu účastnili mého workshopu Jak si v roce 2023 splnit svůj sen, tak víte, že je skvělé dát si velký cíl, ale následně je naprosto zásadní:

ROZPORCOVAT SI TO VELKÉ SOUSTO NA MALÉ KOUSÍČKY

Velké sousto = zahlcení.

Velké sousto = dříve nebo později to vzdáte.

Pokud chcete napsat ebook, bude to sakra velké sousto. Stejně tak, pokud chcete z ničeho vydělávat 100 tisíc měsíčně nebo zhubnout 10 kilo.

Rozporcujte si svou cestu k cíli na dílčí části.

Stanovte si krátkodobé cíle – co uděláte zítra? Jaký bude váš další krok? Kolik jste reálně schopni vytvořit do konce týdne?

Je snadnější říct si: „Napíšu 5 stránek denně,“ než si říct: „Za 14 dní budu mít napsaný eBook.“

Když zhubnete půl kila za 14 dnů, je to snadnější cíl, než 5 kilo.

Proč to funguje?

Když píšete ebook nebo třeba hubnete (nebo cokoli jiného) a máte před sebou velký cíl – váš mozek vidí neustále ten NESPLNĚNÝ CÍL a nedostává žádnou odměnu ve formě dopaminu, který je hormonem motivace a který vás pohání v tom, abyste pokračovali.

Když si stanovíte malý cíl typu „dnes napíšu 5 stran“, dosáhnete tohoto malého cíle mnohem pravděpodobněji a budete cítit uspokojení. Váš mozek totiž dostane svou dávku dopaminu a díky tomu ucítíte motivaci pokračovat.

Víte, co je fakt těžké? Říct si, že budu jíst zdravě. Říct si, že přestanu kouřit. Říct si, že přestanu jíst cukr. Říct si, že budu makat na svém podnikání denně.

Mozek nedokáže pojmout nekonečnost ze stejného důvodu, který jsem zmiňovala výše – odměna ve formě dopaminu je v nedohlednu.

Proto doporučuji dát si omezení v čase: „Tři měsíce si budu odkládat bokem 10% ze svých příjmů a uvidím.“ nebo „Týden budu chodit každý den na procházku.“ nebo „14 dnů nebudu jíst pečivo.“

Proč to funguje?

Mozek nebude mít strach, že se něco stane „navždy“. Mozek totiž obecně fakt nemá rád změny a vy tuhle jeho funkci tak trochu obejdete tím, že ho uchlácholíte dočasností.

Jak jsem si řekla, že přestanu jíst cukr…

Od roku 2018 nejím cukr. Do té doby jsem byla něčím, co bych nazvala CUKROVÝ FEŤÁK. Cukr jsem jedla tak 5x denně ve velkém množství – čokolády, zákusky, sušenky, cukr v kávě. Až mě to dohnalo ve formě obrovských výkyvů energie i nálad. Píšu o tom v tomto článku. 

A když mi došlo, že moje podivné stavy, nálady a únava budou asi s cukrem souviset, rozhodla jsem se, že PŘESTANU JÍST CUKR NA TÝDEN.

Tohle byl totiž můj běžný stav a ty makronky, co vidíte na fotce, jsem klidně sežrala na posezení! :D A jak vidíte, vypadala jsem poněkud strhaně a vyčerpaně, za což mohl právě ten cukr.

Týden rozhodně není taková výzva, jako navždy. To se asi shodneme. :)

Pro závisláka to výzva sice pořád je, ale vidina cíle je blízká.

Jenže víte, co se stalo po tom týdnu? Po týdnu bez cukru ZMIZELY moje šílené výkyvy nálad v průběhu dne, protivnost i kolísání energie.  „AHA… Tak to mi za to nestojí,“ řekla jsem si. „Tyhle stavy už zpátky nechci.“ A od té doby cukr prostě nejím.

Ale nemuselo to tak být. Mohla jsem přestat na týden, měsíc, dva… v každém případě by to byla cenná zkušenost a oddech pro mé tělo. Ten si dopřávám například párkrát za rok s kávou, kdy běžně vypiju 1-2 denně, ale jednou za čas si udělám týdenní restart.

Je to snadné? Není. Stojí mi to za to? Rozhodně, protože cokoli, co nás ovládá vč. závislostí, nám bere svobodu. A ta je pro mě prioritou č. 1. Vy to samozřejmě můžete mít jinak. :)

Je úplně normální, že někdy selžeme. Sejdeme na pár dní z cesty, vypadneme z nového návyku, porušíme stanovené pravidlo nebo režim.

To samo o sobě není problém. Někdy je potřeba načerpat síly na další cestu a na chvíli zastavit nebo odbočit.

Problémem je, že:

Málokdo se vrátí na cestu, když dočerpá sílu

Podstatné je vrátit se na cestu, když opět dočerpáte sílu. A to je to, co většina lidí neudělá, když z té cesty sejde je. Klidně si dejte čokoládu, přestaňte na pár dní cvičit nebo makat na vašem podnikání.

Ale až dočerpáte energii, připomeňte si své „PROČ“, ten důvod, který stál na počátku, ten motor, který vás hnal do vašeho snu. A vraťte se zpět na cestu.

Není potřeba dokonale dodržovat plán. Je v pořádku si odpočinout, narušit plán, porušit stanovený režim nebo pravidlo, ale s vědomím, že je to JEN DNES.

Ale to není pravda.

Je to jen důkaz toho, že jsme vyčerpali energii, která nás hnala vpřed a musíme ji dočerpat. Laskavě k sobě samým si na pár dní odpočinout a jasně si stanovit datum a první krok, kdy se na tu cestu zase vrátíme zpátky.

Cesta za splněnými sny neznamená jen dodržování perfektního plánu a silnou vůli. Je na ni potřeba pracovat se svými slabinami, znát je a vždy se znovu a znovu na tu započatou cestu vracet a dělat další a další malé krůčky vpřed.

Pokud ve svém životě něco tady a teď nemáme, je to proto, že jsme pro to do této chvíle nevytvořili podmínky. Nejsme tím člověkem, který to ve svém životě má. Máme jiné návyky i myšlenkové pochody.

Pokud se zaměřujeme jen na ten cíl bez vědomí toho, že jsme to my, kdo se musí nejdříve změnit, dříve nebo později se vrátíme do starých kolejí.

Máte cíl? Zeptejte se sami sebe:

Jak asi žije člověk, který toho cíle už dosáhl? Jaké má návyky? Jaká dělá rozhodnutí? Jaký typ člověka by toho dokázal dosáhnout?

Jen fajn se nad tím zamyslet v každodenních maličkostech. Ptejte se sami sebe:

• Kdybych byla člověkem, který je fit a silný, dala bych si teď špagety? Odložím trénink na zítra?
• Kdybych byla laskavá máma, která má zvládnutá svá vlastní traumata a stíny, řvala bych teď po své dceři, že už mám plné zuby toho, jak se tady válí vzteky po podlaze? :D
• Kdybych byla člověkem, jehož podnikání teď šlape, odložila bych dopsání tohoto článku na později nebo to udělám hned?
• Kdybych byla člověkem, který má ušetřeno hodně peněz, utratila bych teď dva tisíce za zbytečné další oblečení?
• Kdybych měla krásný fungující vztah, odpověděla bych na otázku „co ti je“ slovem „nic“?
• Kdybych byl někým, kdo má silnou imunitu, vyprdnul bych se dneska na otužování?

Stačí pár sekund a odpověď v sobě jistě najdete.

Vrátit se do starých kolejí je snadné a pohodlné. Můžete být někým, kdo si pohodlně leží na gauči. Nebo někým, kdo to pohodlí den za dnem překonává a za pár měsíců se s vděčností poplácá po rameni, až svého snu či cíle dosáhne.

Držím vám palce, ať jste tím druhým člověkem. :)

PS: Rada číslo 7 – mějte TRPĚLIVOST. Žádný cíl nám nespadne do klína přes noc. Chce to vytrvalost. Jak zpívají AC/DC: „It’s a long way to the top if you wanna rock ‚n roll…“ :)