Rozhovor: Koronavirus na Bali. Situace na ostrově je poměrně ponurá

Jsou na světě lidé, a jsou jich desítky, možná stovky milionů, kteří jsou zcela závislí na cestovním ruchu. Mezi tyto lidi patří i obyvatelé Bali. ⁣
⁣
Není neobvyklé, že jeden schopný člen rodiny maká v nějaké vile nebo restauraci a živí z toho své rodiče, sourozence i děti. A teď? Teď ostrov usnul a mnoho Balijců ze dne na den přišlo o práci. ⁣
⁣
Můj kamarád Milo Brzák žije na Bali už 7 let, dává práci místním a intenzivně přispívá lokální komunitě. Svůj tým nepropustil a chce místní podporovat jak platem, tak sbírkami a distribucí potravin lidem, kteří to budou potřebovat, a za tímto účelem vytvořil sbírku na HitHitu.

O tom, jak prožívají obyvatelé Bali i Češi na Bali situaci okolo koronaviru Covid-19 a jak se vyrovnávají s restrikcemi s tím spojenými, je tento rozhovor s Mílou. 

Situace na ostrově je poměrně ponurá. V podstatě ze dne na den před měsícem vydaly ambasády doporučení svým krajanům, aby se vrátili zpět do svých zemí, a většina to taky udělala. Během několika dní, kdy turismus a aktivity na něj vázané tvoří skoro 80 % HDP ostrova, zmizel obyvatelům jejich příjem.

Jeden by mohl říct, že se zde lidé neměli předtím špatně. Stejně ale jako jinde ve světě i tady je malá skupina lidí, jež je díky různým prodejům pozemků hodně za vodou, pak úplně normální lidé, kteří se rozhodnou cokoliv provozovat a nabízet, aby se uživili (korporátní kanceláře a továrna na auta tady zkrátka nejsou), a pak ti, kteří se sem přestěhovali z různých koutů Indonésie, aby našli své štěstí, protože v Timoru či na Sumbě toho moc není. Zvlášť pokud máte rodinu a chcete jí dát naději na lepší život.

Zásadní rozdíl je ale v tom, že indonéská společnost (i díky tomu, že nemá zimy ale celoročně teplo) nefunguje tak, že by si šetřila na horší časy. Je to jiný způsob myšlení, který teď asi dost změní pohled na to, že je třeba být aspoň trochu připraven. Problém je v tom, že to může trvat i pěkně dlouho.

V současnosti je celý ostrov izolován. Je zakázáno se scházet, hromadně sportovat a taky jsou zavřené pláže okolo celého ostrova, jež hlídá armáda. Takže pro surfaře nic moc. :)

Chvilku jsme ještě hledali skulinky, jak se třeba lodí dostat někam na dobrou vlnu, ale postupně skončilo i toto. Takže život pěkně doma, stejně jako teď asi v Česku.

Jak už jsem psal výše, ta závislost je velká. Jasně, člověk se na to nemůže spoléhat, ale když lidé konstantně jezdí skoro 40 let, už je to jedna generace.

Zatím je situace ještě v pořádku, během měsíce se ale jistě zhorší. Bude dražší jídlo na trzích i v obchodech, lidé nebudou mít práci a budou mít hlad. Bude to velká zkouška pro obyvatele, co společnost dovolí a jak si vzájemně pomůže.

Nejhůř na tom budou ti, kteří jsou nejchudší. Nás pár zbylých ostrovanů se teď aspoň pokoušíme vymyslet, jak se postarat o ty, pro které se teď otevírají existenční otázky.

Do toho samozřejmě musíme řešit fakt, že máme prázdný hotel na dlouho dopředu a nechceme propustit žádné z našich zaměstnanců.

Primárně jde o to, že už ho snad víc než polovina ostrova měla. :) Rok i déle, do půlky února sem létala čtyři plná letadla z Wuhanu denně. Tj. víc než 30.000 osob měsíčně. Ze začátku to vlastně nikdo moc neřešil. Jak říkáš, lidé tady jsou konfrontováni s přírodou často.

První změnou bylo, že se zrušila oslava Ogoh Ogoh, což je pro Balijce nejdůležitější den v roce, a konec roku. Následný den Nyepi pak byl předzvěstí karantény, která ale trvala pouze dva dny. Indonésie si nemůže dovolit postarat se o své obyvatele tak, jak aspoň elementárně může Evropa.

Určitě největší hrozbou je to, co už dnes vidí každý den. Nejsou zde cizinci. I místní restaurace prodávající jídlo pouze místním fungují na 50 %. Každý zkrátka šetří, a to uplynul jen necelý měsíc od toho, kdy zde byly zaplněné ulice a plážové bary.

Snažíme se akceptovat situaci. Prvním pravidlem prozatím je, že si chceme ponechat veškeré zaměstnance a nenechat je na holičkách.

Chápu, že firmy s desítkami zaměstnanců musely propustit své týmy skoro ze dne na den, my jsme ale vždy trochu přemýšleli dopředu, a i když to bolí, zvládneme to. Pořád máme klienty, kteří mají rezervace na červen a nechtějí je zrušit v dobré víře. :))

Asi takový, že nikdo neví, co bude dál. Fakt se nedá právě teď předpokládat vůbec nic. Nejvíc je mi líto těch, kteří právě dokončili nové projekty a týden dva po otevření je museli znova zavřít. Bali je teď opravdový ostrov duchů.

Velmi malá. Vlastně jen jeden voucher v hodnotě asi 800 CZK pro ty, co přišli narychlo o práci. Je to obrovská země. Kdyby vláda pomohla nekoordinovaně někde, zase by se ozval jiný ostrov jinde. Je to složitá situace.

Asi jsme měli štěstí, ale naši zaměstnanci jsou s námi od pracovního pohovoru až dodnes. To už je skoro 7 let. Za tu dobu se z nich nejen staly dokonale samostatné jednotky.

Když náš řidič zrovna čeká na hosty, kteří jedou na letiště, místo lelkování vezme hadici a začne zalévat zahradu. Jsme tým.

Každý z nich se stará o své blízké. Zkrátka by mi to morálně nedalo se na své kamarády vykašlat. Takže to nějak doklepeme spolu, a snad nám v tom trochu pomůže, že lidi, kteří je mají stejně rádi jako my, si dovolenou předplatí dopředu.

Zároveň jsem byl teď trochu na holičkách, jak pomoct ostatním. Už jsem organizoval rychlou pomoc při výbuchu sopky, při velkém zemětřesení na Lomboku, ale tahle situace je zkrátka jiná.

Díky tomu, že cizinci, kteří už na ostrově jsou opravdu dlouho, začali organizovat pomoc místním, bylo logické zapojit se taky. Budeme tedy skrze koordinované týmy přispívat na potravinové dávky. Uvidíme, jak se to celé vyvine. Fakt se nedá předpovědět, co se stane za měsíc či dva.

Je to přece přirozené. Dávej a nic neočekávej zpět a ono se to někdy samo vrátí, když to budeme nejmíň čekat. Doufám, že to bude tedy tím, že celé léto budeme surfovat na opuštěných plážích sami. Pokud je otevřou.

Každý z našeho týmu má na sebe navázáno mnoho dalších aktivit. Třeba náš manažer Trisna v současnosti živí svou rodinu, protože v podstatě celá přišla před pár dny o práci.

Například on myslí dopředu a chvilku to ještě zvládne, ale situace se rychle mění a třeba za měsíc už opravdu lidé budou mít hlad. Predikce říká, že v Indonésii přijde o práci přes 3 miliony lidí.

Pomoc půjde mimo jiné na podporu našeho týmu. Náš usměvavý manažer Trišna zůstal v paměti nejednomu hostovi. Řidič Gede během přepravy hostů vypráví užitečné cestovatelské tipy a vždy má v zásobě pár českých slovíček. Náš zahradník Made se o zahradu stará s takovou láskou, že keře snad nikdy nepřestávají kvést, čerstvá manga, kokosy a passion fruit nám padají do klína (i když u kokosů tomu raději předchází včasnou sklizní :)). Náš nejmladší člen, pokojský Agus, se stará o úklid a pořádek v každém koutku Riviera House.

Část finančního výtěžku z odměn předáme nejchudším Balijcům, které nám pomůžou najít lokální přátelé a jejich rodiny.

Chceme vytvořit fond, to bude trvat zhruba měsíc, než budeme vědět, s jakou částkou pracujeme. Fakt to není fajn situace pro nikoho. Ani v Evropě, ani v Indonésii a ani třeba v Africe. Jíst se musí. Takže budeme zjišťovat a hledat cesty, jak nejlépe dodat potraviny potřebným a kde je nejvýhodněji koupit.

Udělal bych to stejné, kdyby se to dělo v ČR nebo kdekoliv jinde. Musíme si pomáhat.

Viděla jsi film Yes Man?