Zpověď závisláka… Dva roky bez drogy zvané CUKR

Ahoj, jmenuju se Stáňa a už dva roky jsem CUKRFREE… No, tak nějak by mohla začít zpověď v kruhu anonymních cukrholiků, čokoholiků, dortíkoholiků – závisláků na cukru… Patřila jsem k nim.

Dezert i po snídani, celý balíček Čokopiškotů k dopolední kávě s cukrem, koláček nebo buchta po obědě, odpolední káva s cukrem, podvečerní celá tabulka čokolády a sklenka vínka k tomu. V tomto duchu se nesl celý můj život.

Ještě si vzpomínám na tu neskutečnou chuť na sladké, to nutkání dát si něco… COKOLI sladkého po jídle… ke kávě… k práci… po sportovním výkonu… za odměnu… na smutek… z nudy… z radosti… z lásky… ze vzteku… z vyčerpání… jen tak… ze zvyku… společně… sama… 

Moje heslo dlouhé roky bylo, že za každou úspěšnou ženou stojí podstatné množství snězené čokolády! ?

Po dvou letech jsem se rozhodla, že je na čase sdílet můj (ne)závislácký cukrfree příběh a zkušenosti.

Troška sladkých faktů a čísel na začátek

Když sníme cukr, spouští se v těle nejrůznější procesy. V mozku se začnou vyplavovat hormony jako dopamin a serotonin, které jsou zodpovědné za pocity štěstí a dobré nálady.

Po prvotní „cukrové jízdě“ skvělých pocitů přijde následně velký propad, což vede k tomu, že člověk potřebuje doplnit dávku a stává se otrokem doplňování cukru zvenku, rozbíhá se kolečko závislosti.

Mimochodem míra závislosti na cukru je přirovnatelná k závislosti na kokainu.

Kromě výše uvedených hormonů se zvyšuje i hladina dalších hormonů, jako je například adrenalin, což může vést k podrážděnosti, hyperaktivitě, obzvláště děti jsou na to poměrně citlivé.

Další proces v těle je, že z důvodu vysoké hladiny cukru v krvi se začne vyplavovat inzulin, jehož cílem je hladinu cukru v krvi snížit. No a když tuhle práci udělá, nastane drastický pokles (na původní hodnotu) a cítíte se vyčerpaně.

Určitě znáte ten moment, kdy si prostě potřebujete dát ještě něco sladkého… a za hodinku zase něco… a nebo se dostaví pocit naprosté únavy a vyčerpání, dopolední pokles energie dvě hodinky po snídani… pocit, že musíte nutně spát a nulová energie odpoledne.

Když se tyhle cukrové jízdy opakují den co den dlouhé roky, začnou buňky reagovat na inzulin nekorektně a může se stát, že se časem stanou rezistentní, což postupně vede k cukrovce.

V České republice má přibližně 1 milion lidí cukrovku a 25 000 lidí ročně na její následky zemře. 25 TISÍC LIDÍ KAŽDÝ ROK a toto číslo roste. Ufff… Dočetla jsem se v knize od Jana Vojáčka, že lidé s cukrovkou vytěžují české zdravotnictví z 15 % a toto číslo má v dalších desetiletích dle odhadů strmě narůstat.

Ve velké míře je cukrovka spjata s nadměrnou konzumací cukru, soli a celkově nezdravým životním stylem. Přesto je cukr stále legální. Nikdo nám nezakazuje si jej v neomezeném množství kupovat, konzumovat, dávat jej dětem, podporovat ostatní v jeho konzumaci.

Když jsem v roce 2018 při hospitalizaci ve Fakultní nemocnici Ostrava na ZUBNÍM oddělení žádala stravu bez cukru, přijímající lékařka si mě dlouze prohlédla a pak řekla: „Hm, to bude asi problém!“ Byl. Hned na první večeři jsem dostala krupicovou kaši a v tomto duchu se nesla celá nemocniční strava. Ideální pro akutní těžké záněty zubů, které se zde řešily. 

Ale zpátky k té cukrovce…. Asi si podobně jako já řeknete:

To se MĚ NETÝKÁ, co to tu meleš?!

Mě nejspíše fakt ne. Téma cukrovky mě nikdy jako potenciální hrozba moc nebralo. Se svými 51 kg jsem nikdy neměla motivaci skoncovat s cukrem kvůli váze nebo zdravotním problémům. Jenže mě to dohnalo jinak. Přečtěte si ještě jednou o pár odstavců výše tu pasáž o serotoninu a dopaminu.

Velké množství cukru v krvi a horská dráha nálady fičí nahoru, inzulin zasahuje a huráááá, fičíme zase dolů. A nahoru a dolů a nahoru a dolů… Horská dráha emocí od rána do večera. Až z toho vznikne:

Deprese.

Pozorovala jsem na sobě několik let obrovské výkyvy nálad, které se stupňovaly do stavu, kdy mě opravdu sebemenší negativní emoce svrhla do černé díry. Nijak jsem si to nespojovala s cukrem, hledala jsem odpovědi v osobním rozvoji, a nenacházela.

Na jaře 2018 to dospělo do stavu, kdy jsem se několikrát denně propadala do stavů, kdy jsem zoufale tvrdila, že můj život nemá smysl, abych byla za hodinu zase v pohodě.

Měla jsem zároveň problém udržet se v normální fyzické energii po celý den. Neustále mi docházela a doplňovala jsem ji nevědomky dalším a dalším cukrem. Tohle je jedna z mých stories z té doby.

Než mi to došlo: 

Už neumím generovat vlastní energii. Nemám vnitřní zdroj.

Fičím na cukru jako nějaký feťák.

A tak přišlo rozhodnutí: Zkusím na týden nejíst cukr a nebudu si ten zdroj doplňovat zvenku. Co se stane?

Po týdnu bez cukru ZMIZELY moje depresivní stavy i šílené výkyvy nálad v průběhu dne, protivnost i kolísání energie.

AHA… Tak to mi za to nestojí. Tyhle stavy už zpátky nechci. Od té doby cukr nejím, a přestat bylo sakra těžké. K cukru a především čokoládě jsem totiž měla víc než láskyplný vztah…

A to jako nejíš ŽÁDNÝ CUKR? Co teda jíš a nejíš? Nemáš chuť na sladké?

Tohle je první otázka, kterou dostanu vždy, když se s někým začneme na toto téma bavit. Takže jak to tedy mám?

Přestala jsem jíst jen potraviny s PŘIDÁVANÝM jednoduchým cukrem – sladkosti, sladké pečivo, slazené jogurty, nápoje, zmrzliny, dezerty, čokoládky a podobně. Nesladím žádnými náhražkami typu sirupy, xylitol nebo stévie.

Protože mi dává smysl jíst opravdové jídlo, jako jej jedli po staletí naši předci, nevyhýbám se přirozeně se vyskytujícímu cukru v ovoci ani medu. Zjistila jsem, že po nich nemívám „cukrové jízdy“ ani propady a cítím se v pohodě. Vy to můžete mít jinak.

Kritik by mohl namítnout, že cukr z ovoce se v těle přeci zachová podobně jako z čokolády. Není to tak. Cukr z ovoce se uvolňuje do krve pomaleji a nenastane takový cukrový šok, jako když sníte celý dortík. Navíc díky vláknině sníte méně cukru v ovoci, než když si dáte čokoládu. Tedy za předpokladu, že se té vlákniny nezbavíte třeba skrze odšťavnění.

Mimochodem i ovoce může být sexy. :)

Experimentuju, vnímám a poslouchám své tělo

Nejsem extremista a přestat jíst cukr od počátku nevnímám jako přiklonění se k nějaké dietě, kterou musím na sto procent dodržovat, jinak TO nefunguje.

Můj záměr byl zbavit se šílené horské dráhy mých emocí a energetických propadů. Proto jsem přestala jíst přidávaný cukr a zjistila jsem, že můj záměr to splnilo a nepotřebuji jít do větších extrémů.

Vy můžete mít jiný záměr, třeba zhubnutí, uzdravení se z nějaké nemoci. Máte jiné tělo, takže vám může dělat dobře třeba nejíst ani ovoce.

Myslím si, že důležité je experimentovat a zkoušet, co mému tělu a duši dělá dobře a co už ne.

I tady razím heslo, že nedokonalé něco je lepší než dokonalé nic.

Jak probíhala moje odvykačka od cukru

Zpětně vidím takové tři fáze mé cesty k životu bez cukru a bez sladkostí.

FÁZE 1: Fáze fyzického absťáku, cca 1–3 měsíce.
FÁZE 2: Fáze emočního absťáku, cca od 3 měsíců dále.
FÁZE 3: Fáze osvobození – minimální chuť na cukr.

Rozeberu je trošku detailněji dále včetně překážek, které jsem potkala po cestě.

FÁZE 1 A 2: První týdny a měsíce, kdy jsem přestala jíst sladké

Pojď si dát lajnu…

Představte si, že jste závislí na kokainu a chcete přestat. Jdete do obchodu a neexistuje žádný, ve kterém byste nenarazili na regál plný kokainu. Jdete ven na kolo a vidíte cedule zvoucí: „Pojď si dát skvělou lajnu.“ Zastavíte na benzince a v regálech je kokain. Rodiče vám v dobré víře donesou domů balíček kokainu a samozřejmě nezapomenou donést pár i vašim dětem. 

Absurdní?

No, tak takhle nějak jsem se cítila v prvních týdnech bez cukru. Najednou jsem viděla, kde všude je. Jak je nedílnou součástí naší společnosti. Řval na mě z cedulí, reklam, obchodů, regálů, kaváren, zmrzlináren…

Měla jsem štěstí, že můj muž se mě v tom rozhodl podpořit a do cukrfree jsme se pustili společně. To bylo docela zásadní pro úspěch. Cukr byl totiž součástí mnoha našich každodenních rituálů a příjemných společných chvil.

Cukr je součástí mnoha každodenních rituálů a návyků. Zbavit se fyzické závislosti je krok 1. Vytvořit si nové návyky a rituály a nebo opustit ty staré, to je mnohdy větší oříšek, kterého se vzdává hůře.

Jak jsem vyzrála na chuť na sladké

Základem je nemít doma nic sladkého. Protože pokud prostě tu čokoládu doma máte, tak v určitý moment váš mikrobiom ve spolupráci s hormony převálcuje veškerou vaši vůli a DONUTÍ vás jít k tomu šuplíku a vytáhnout a sežrat celou celičkou tabulku.

Mikrobiom má prostě silnou armádu, a pokud jsou v ní členové, kteří byli mnoho let zvyklí krmit se velkým množstvím cukru, budou hladovět a volat po svých právech. Budou vás nutit koupit si tu zatracenou limonádu a zajíst ji koblihou. A vy to budete mít fakt těžké. Dokud neumřou hlady. :D

Já jsem na to vyzrála tak, že kdykoli přišla nezvladatelná chuť na sladké, řekla jsem si, že si dám nejdříve JABLKO. A pak uvidím… 

A hádejte co? Ve většině případů jablko zabralo.

Když nezabralo, pomáhalo mi taky jíst hodně mandle a nejrůznější ořechy, které jsem měla pořád s sebou.

Další překážky a negativní pocity v průběhu odvykačky

Jako u každé drogy, i odvykání od cukru s sebou nese poměrně těžký FYZICKÝ ABSŤÁK. U mě přišla největší krize asi tak po měsíci.

Bolela mě hlava, měla jsem rýmu, a protože jsem si o tom předem něco načetla, tušila jsem, že to je právě absťákem. Ten může dokonce způsobit v organismu přechodně stav podobný chřipce. Tak hodně závislé tělo bojuje o své právo na obvyklou DÁVKU CUKRU.

Abstinenční stavy mi obrovským způsobem pomáhalo překonat dýchání podle Wima Hofa.

Proč? To je jednoduché. Při dechovém cvičení se do těla vyplavují úplně stejné hormony jako po konzumaci cukru. Je v tom ale zásadní rozdíl, nikdy nejdete za hranici svých rezerv, používáte jen to, co máte.

Jak říká Wim: Get high on your own supply. Aneb – „Sjeď se na svých vlastních zdrojích.“

Přibližně 3–4 měsíce po vysazení cukru jsem už necítila fyzické příznaky závislosti a neměla nutkání si cukr dávat, nicméně po cukru v mém životě zůstala nezalepená díra. Jakýsi neurčitý pocit prázdnoty. Cítila jsem něco, co bych nazvala jako EMOČNÍ ABSŤÁK.

To se nejvíce promítalo do našeho vztahu s Jirkou. Přeci jen cukrem si člověk občas doplňuje i pocit lásky, spokojenosti, navozuje atmosféru pohody… A tak jsme měli fázi, kdy jsme na sebe byli neskutečně protivní, nervózní a uštěkaní a měli jsme příležitost začít se učit si to doplňovat z vlastních zdrojů, ne z těch vnějších.

A pak taky absťák ZDROJE životní energie

Energie, láska, pohoda, štěstí, spokojenost, rozpohybování těla i mozku, kreativita, radost…

Nevím, jak to máte vy, ale já jsem tenkrát zjistila, že neumím na 100 % využívat VNITŘNÍ SPOUŠTĚČ, vnitřní zdroj pro tyto emoce. A nejspíše bych si i řekla, že to je blbost, kdybych teď byla na vašem místě a četla to, protože mi ani nedocházelo, že tyto emoce mám TAK MOC navázané na cukr a tak málo na vlastní vnitřní zdroj.

Neuměla jsem používat naplno svůj vnitřní zdroj ani pro to, aby se mi něco chtělo. Měla jsem díky cukru jakoby zaházený a zasviněný přítok vlastní energie a byla jsem závislá na té vnější.

Potřebovala jsem ten vnější zdroj – a snadno jsem si zvykla na to, že nejjednodušším spouštěčem je RYCHLÝ CUKR.

Místo abych o svůj vnitřní zdroj pečovala a respektovala to, že někdy potřebuje dobít baterky, tak jsem ho drancovala až na kost, a když nefungoval, prostě jsem do něj přilila další a další dávky cukru až do úplného odpadnutí. 

Byla jsem díky cukru více v energii OBĚTI než v energii TVŮRCE.
Závislá na energii zvenku.

Když celý život fičíme na cukru, nemůžeme čekat, že se naučíme za pár týdnů generovat bez něj vše, co nám suploval. 

Musela jsem se naučit, jak žít BEZ CUKRU dlouhodobě a mít se sebou TRPĚLIVOST. 

Moje zkušenost je, že díky rozhodnutí být cukrfree jsem se nevědomky vydala i na objevnou cestu mých vlastních zdrojů a cítím se díky tomu SVOBODNĚJI.

Zajídání stínů a negativních pocitů

Kromě toho jsem zjistila, že jsem cukrem zajídala spoustu negativních pocitů.

Jsem unavená? Dám si čokoládu. Jsem smutná? Dám si čokoládu. Naštval mě někdo? Dám si čokoládu. Necítím se dostatečně šťastně? Dám si čokoládu.

A najednou jsem bez čokolády… a víte co?

Stíny se začaly vyplavovat ze všech stran a párkrát jsem s nimi musela zabojovat tváří v tvář. Už nebyl žádný cukrový štít, za který bych se mohla schovat a dělat, že stín neexistuje nebo že negativní pocit nemám.

Tuhle fázi přijímání negativních pocitů, konfliktů a stínů ještě za sebou úplně nemám a myslím, že to nesouvisí 100% s cukrem. Ale hrál v tom v mém životě velkou roli. Byl to způsob, jak dělat, že neexistují. Což samozřejmě dlouhodobě nejde.

Podobně lidé používají alkohol, cigarety nebo jiné drogy. Jsem si toho vědoma a zároveň vím, že se člověk nenaučí ze dne na den fungovat jinak.

Proto RYCHLÉ CESTY V ODVYKAČCE neexistují. Proto nefungují pilulky proti chuti na sladké. Ono to totiž vyvěrá z našich celoživotních návyků a životního stylu. A to jednou pilulkou prostě nevyřešíte.

Zbavit se závislosti na cukru vyžaduje i změny na hluboké úrovni mysli, duše, návyků a životního stylu. 

Fáze 3 aneb jaké to je, když už necítím závislost na cukru?

„Já vím, že nejíš cukr, promiň, ale já si tenhle dortík prostě dám,“ slýchám někdy od jiných lidí. Nebo: „Jé, chudáku, ty vlastně nejíš ten cukr, že? No, ale já si dám tuhle čokoládu, promiň.“

Realita je, že mi to je úplně fuk, že někdo vedle mě jí čokoládu. Ráda se podívám na dortíky ve vitríně v kavárně, ale nemám žádnou touhu si je dát. Zmizela.

Cítím se svobodně v tom, že nemusím okamžitě po obědě začít přemýšlet, čím sladkým to zajím, a být nervózní a podrážděná z toho, že nic doma nemám. Nebo že nejsem otrokem svého mikrobiomu, který by mi velel nakoupit čokoládu, kdykoli projdu obchodem nebo zastavím na benzince. Potřeba koupit si cukr prostě zmizela z mého života a nechybí mi.

Čas od času testuju: Ochutnám něco s cukrem. Kousnu si, napiju se.

A jaké to je?

Moje chuťové buňky se nejspíše změnily a zbystřily. Díky tomu se zintenzivnilo mé vnímání sladké i slané chuti a to, co mi dříve přišlo tak akorát sladké, mi teď přijde odporně přeslazené a nemůžu to vůbec sníst. Prostě mi to přestalo chutnat. 

Kdybyste mi tohle řekli dva roky zpátky, vysmála bych se vám. Nevěřila bych tomu. Já, největší cukrholik a závislák! :)

Čas od času něco ochutnám a chutná mi to, a tak si to dám. Nemám potřebu žít v extrému a škatulkovat se do nějaké skupiny, nemám potřebu 100% dokonalosti.

A tak občas ochutnám třeba čtvereček 70% čokolády. Jenže oproti minulosti je v tom podstatný rozdíl – kdysi bych snědla čokoládu celou, teď ochutnám kostičku a ani mě nenapadne v tom pokračovat.

Taky si občas dám raw dortík (viz obrázek výše), preferuju tedy ty, které jsou pouze z ovoce a není v nich datlový sirup, který spouští cukrovou jízdu podobně jako přidávaný cukr.

Vzhledem k tomu, že se totálně změnila moje tolerance k sladké chuti i množství cukru, vnímám u raw dortíků intenzivně STOPKU po pár kouscích, a tak máme někdy s Jirkou jeden kousek napůl na dva dny. To byl ostatně osud i toho dortíku na fotce výše. :)

Našli jsme si cesty, jak mít „něco dobrého“ ke kávě a nemít v tom cukr

A tak si děláme cukrfree sladkosti, buchty, dortíky, taky naše babička (Jirkova máma) začala péct buchty bez cukru, na kterých parádu a sladkost udělá třeba ovoce. Na internetu dneska už najdete hromady receptů, jak péct bez cukru, a může to být zajímavá výzva.

Třeba na téhle fotce je chia pudink z kokosového mléka a pyré z dragonfruit, kokosové mléko a trocha opraženého müsli.

Někdy dostávám dotaz: „A co teda jíte? Jak vaříš?“ My jsme do jídla nikdy cukr nějak nepřidávali, takže v jídle ani vaření nám cukr nechybí.

Buchty sladím ovocem. Děláme si domácí zmrzlinu z domácích jahod a nebo třeba banánů a chutná výtečně. To, že nejíme cukr, neznamená, že jsme přišli o takovou tu pohodičku u dezertů. Jen jsou prostě jiné. Věřte nebo ne, ale v téhle buchtě, kterou u nás přes léto jíme docela často, žádný cukr není a je skvělá…

Zároveň musím říct, že já osobně na tu buchtu ani bez toho cukru nějak zásadně chuť už nemám. Zmizela mi ta potřeba dávat si dezert.

A co chudáci děti? Dětství bez cukru? Tyrani!

V létě 2019 jsme cestovali napříč Evropou a v jedné stories jsem udělala záběr na Juráška, který v penzionu, kde jsme spali v městečku San Pelegrino v Itálii, objevil košík plný bonbónů. Protože věděl, že my tohle nejíme, začal vymýšlet další možnosti, jak bonbóny využít. Stavěl z nich obrazce, nosil si je v krabičce… Tohle píšu na jaře 2020 a ty bonbóny pořád má. :D

No a když jsem to sdílela, přišlo mi pár zpráv: „Ježiš, chudák dítě! To mu nedopřejete bonbón?“

Ne no. Nedopřejeme. Taky jsme mu ještě nedopřáli trhání zubu. :D Má je zcela zdravé.

Juráškovi stačí, že jsme mu řekli, že cukr nejíme, že to není zdravé. Protože má rád Hvězdné války, tak si občas povídáme o tom, že ve střevech žijou bakterie, některé jsou přátelské, to je Světlá strana a ta má ráda ovoce a zeleninu. Pak je tady Temná strana a ta má ráda chemii a cukr. A on prostě tu temnou stranu krmit nechce. Vy ano? :D 

To neznamená, že by byly naše děti tak cukrfree jako třeba já. Když jsme na cestách, čas od času si dají zmrzlinu. Nemají ji tedy každý den. Za celou cestu Jižní Afrikou ji měly například 3x za tři týdny.

Víte, když žijete v době, ve které můžete mít všechno a vždy, je potřeba si nastavovat hranice a limity. Zmrzlina každý den časem ztratí svoje kouzlo. Stane se samozřejmostí a zmizí i ten pocit radosti z té neobvyklé chvíle. Ale taková zmrzlina po týdnu těšení se? Chutná tisíckrát lépe. :)

I když moje starší děti by vám jistě řekly, že by si ji klidně daly každý den. A právě proto to taky dělám.

Učím tím děti nepodléhat všem svodům a závislostem, které dnešní doba nabízí. A že jich je. Cukr a sůl v neomezeném množství, dopamin ze sociálních sítí, her… Zároveň vnímám, že se bez cukru lépe soustředí, mají více energie po ránu a především – jsou odolnější, zdravější.

Neznamená to, že by cukr už nikdy nejedly. U těch starších už je to jejich svobodná volba, když s námi nejsou a mohou si kupovat, co chtějí. Jsou ve střídavé péči a u tatínka žádné zákazy a omezení nemají. Když u nás jsou, sladkosti doma nemáme, takže jí, co je.

Juráškovi pro pocit štěstí stačí, že si do jogurtu nastrouhá 100% hořkou čokoládu. Čas od času ve školce nebo na cestách na něco s cukrem narazí. Pokud nechceme, aby to jedl, stačí mu odpověď: My tohle nejíme. Někdy uděláme výjimku (třeba v té školce) a dá si to společně s ostatními. Neděláme z toho vědu.

Každopádně každé dítě si dá s radostí hromadu jahod nebo borůvek. :)

Jakékoli omezení cukru, nebo možná lépe řečeno vědomé dávkování cukru, je lepší než jíst cukr bez omezení kdykoli a kdekoli.

Já jsem závislák, proto vím, že pokud chci cukr i nadále NEJÍST, musím dodržovat pravidlo, že cukr prostě nejím. Jíst ho „někdy“ nebo s výjimkami by pro mě bylo těžké a závislost by se nejspíše brzy vrátila. 

Neznamená to, že už NIKDY nebudu jíst cukr. Nebo že už NIKDY nebudu pít alkohol (ano, i v tom je cukr a ani ten nepijeme, dokonce o kousek déle). Někdy třeba ano, a pokud to tak bude, bude to na základě rozhodnutí, ne na základě závislosti. Každopádně tady a teď prostě už dva roky cukr nejím a je mi tak po fyzické i psychické stránce mnohem lépe.

8 konkrétních tipů, jak přestat jíst cukr a sladké

Jaké další informace vás podpoří a pomohou vám upevnit si své PROČ

Já osobně mám ráda fakta a jednoduše a zároveň funkčně vysvětlené mechanismy. Proto jsem se na začátku zajímala o to, co vlastně cukr v mém těle dělá a zda na toto téma jsou nějaké výzkumy.

Je cukr opravdu takové ZLO, nebo je v něm i něco dobrého?

Věřím, že cukr může být skvělý sluha. Může nám posloužit u výjimečných rituálů. Má svou neoddiskutovatelnou roli při rychlém doplnění energie v situacích, které to nutně vyžadují, stejně jako doplnění duševních sil v situacích, kdy je to nezbytně nutné.

Nikdy ovšem nebude dobře sloužit, pokud nad námi bude mít moc. A aby mohl člověk používat cukr výjimečně a vědomě, je prvním krokem zbavit se závislosti.

Pokud chceme, aby nám byl cukr především dobrým sluhou a mohli jsme využít jeho darů – tedy vyplavování serotoninu, dopaminu, adrenalinu a rychlé zvýšení cukru v krvi a tedy i energie – pak na něm nesmíme být ZÁVISLÍ.

Závislostí nad námi získává moc. Ze sluhy je pán. 

A co říct závěrem?

Pokud už nějakou dobu přemýšlíte nad tím, že cukr ve svém životě omezíte nebo utnete, věřím, že jste v tomto článku pro sebe našli hodnotné informace, inspiraci i podporu.

Já zpětně vidím, že díky rozhodnutí nejíst sladké a vyřadit ze svého života cukr jsem se vydala i na objevnou cestu mých vlastních zdrojů a cítím se díky tomu SVOBODNĚJI. Zároveň vnímám, že je to zásadní krok pro to, abych se dlouhodobě udržela ZDRAVÁ.

Držím palce i vám, pokud cítíte, že chcete cukr omezit.

Život je neustálá změna a já razím pravidlo, že lepší je mít ty změny ve svých rukách a moct si o nich rozhodovat než do nich být životem dotlačen. Být tvůrcem, ne obětí.

Mějte se krásně a žijte příběh, který chcete vyprávět.

Stáňa