[# 4.DÍL] Zamyšlení z Bali: Za hranicemi komfortní zóny

Včera jsem poprvé za náš pobyt na Bali viděla na cestě hada a kolem něj hlouček lidí, kteří se ho snažili dostat zpět do rýžového pole. Ještě teď mi při té vpomínce vstávají chlupy na těle. Mám totiž z těchto zvířátek celkem hustou fóbii.

Hned za hady mám ve svém žebříčku fóbií pavouky. A tak asi pochopíte, že mě úplně nepotěšilo, když mě v ten stejný večer, kdy jsme potkali hada, přivítal v naší koupelně pavouk o velikosti mé dlaně. Nebyl tam poprvé… Milovníci pavouků prominou – byl tam naposledy.

Před spaním jsem pečlivě zatáhla záclonky moskytiéry nad postelí. Historky našich přátel o tom, jak si užili horečku dengue, si se zájmem poslechnu, ale tady můj zájem o tuto nemoc také končí.

Proč to vlastně píšu?

Mnoho lidí mi píše, jak se mám, že jsme na tom Bali a že mi tak trochu závidí. Koukat na fotky ostatních a snít o tom, že se do toho tropického ráje jednou taky vydám, to je jedna věc.

Ráj má ovšem dvě strany mince.

Den co den jsem konfrontovaná s tím, kde jsou hranice mé komfortní zóny. Den co den je musím překračovat. Den co den cítím nepohodlí, mysl se snaží ovládnout obavy a setkávám se se situacemi, které bych doma v Havířově na 100% nezažila. Doma v pomyslné krabici, kterou tak dobře znám.

Den co den si uvědomuju, že žiju

Jsou chvíle, jako třeba včera večer po incidentu s hadem a pavoukem, kdy bych odtud nejraději utekla.

Druhý den se pak procházím při západu slunce po pláži, nohy mi omývá oceán a já vím, že všechny tyto situace rozpínají moje hranice, rozšiřují moje obzory, dělají mě silnější, odolnější. Díky všem těmto situacím den co den cítím, že žiju.

Vnímám tady velkou spojitost s podnikáním a úspěchem

Stejně jako fotky na facebooku dělají z Bali tropický ráj, tak úspěch v podnikání dělá na pozorovatele venku dojem, že je to procházka růžovou zahradou.

No jo! Ten se má! Tomu to podnikání šlape!

Málokdo už pak vidí ty stovky hodin, které do svého úspěchu musel podnikatel investovat. Málokdo vidí prohry, pády, chvíle, kdy už člověk nemůže a nejradši by se na to vykašlal, ale neudělá to, protože ví, že to všechno stojí za to.

A že čím více komfortních zón překročí, čím více bude ve svém podnikání dělat věci, kterých se ostatní bojí a neudělají je, čím více bude jiný, čím více bude odvážný, tím více bude odměněn. 

Cestování do neznámých krajů a zemí, ve kterých se necítíme hned jako doma, ale musíme překračovat své hranice, je dobrý trénink pro podnikání.

Podnikatel potřebuje odvahu, otevřenou mysl a ochotu vykračovat ven ze své komfortní zóny. Stejně jako cestovatel.

Tím by moje zamyšlení o komfortních zónách mohlo skončit, ale chci na závěr přidat ještě jednu věc:

Jak se s tím vyrovnat?

První týdny na Bali jsem s tím trochu bojovala, a to přesto, že jsem tady už po několikáté. Strach se mnou nejednou zacloumal.

Například po prvním setkání s pavoukem jsem měla pocit, že už NIKDY nevstoupím do koupelny. Když se náš kamarád Martin hned první den na Bali vysekal na motorce, mozek mi hned předhodil kupu možných scénářů zahrnujících mě a mé děti. Když jsem schytala hromadu štípanců, vzpomněla jsem si pro změnu na kamarádku Denisu a její barvité líčení bolestí, které zažila při horečce dengue.

A pak?

Pak jsem se nadechla, vydechla a řekla svému tvůrčímu mozku, že děkuji, ale že tyto scénáře může smazat.

Někdy mi to jde snadněji, někdy potřebuji situaci prožít opakovaně, než mi dojde, že mi nezbývá nic jiného, než se na to prostě vykašlat a neřešit v mysli možné situace, které by se mohly stát. Nejsem dokonalá a můj mozek by mohl být holywoodským scénáristou, ale učím se to.

Místo strachování o budoucnost žít tady a teď a tak nejlépe, jak to tady a teď umím.

Za hranicemi komfortní zóny totiž nepomůže, když se člověk nechá paralyzovat strachem. Za hranicemi komfortní zóny pomůže, když situaci přijmu a tak, jak katastrofické scénáře do mysli přijdou, tak je nechám zase odplynout pryč.

Na cestách i v podnikání. :)