A proč, sakra, ne?

Den za dnem je jeden jako druhý. Když se vás někdo zeptá, jaké věci vám přináší radost, už vlastně ani nevíte. Povinnosti, povinnosti, povinnosti…

Radost jste měli snad naposledy na základce, když jste místo psaní úkolů běhali po lese a domů si přinesli sem tam pěknou modřinu a dostali pár facek za to, že jste zase přišli o dvacet minut později.

Od té doby jste raději hodná holka, hodný kluk…

„To udělám až…“

„Hm, ale já teď musím…“

Takhle začínají věty, které patří mezi vaše největší zabijáky nápadů, snů i vztahů.

Čekáte na tu pravou chvíli, na tu správnou příležitost, na vlak, který nikdy nepřijede… Odkládáte rozhodnutí, slova i emoce donekonečna. Jednou se ta pravá chvíle objeví, ne?

A nechápejte mě špatně, nemám teď na mysli jen velké věci a velká rozhodnutí. Jako dát výpověď z práce, která vás nebaví, pořídit si konečně dítě nebo odstartovat při mateřské své vysněné podnikání. Čekání na správnou příležitost a odkládání věcí na „až někdy“ se prolíná našimi každodenními životy na všech bázích.

Je těžké udělat věci HNED TEĎ

Protože to znamená jít hned teď do rizika, že to nevyjde, že řekneme něco blbě, že okolnosti nebudou dokonalé nebo konstelace ideální. Že se ztrapníme, dostaneme se do situace, ve které se neumíme orientovat a něco pokazíme.

S každým nápadem se nám rozjíždí hluboko ukryté vzorce, které říkají: Neriskuj, nebo umřeš!

Neříkej, že miluješ. Neříkej, že jsi naštvaná. Nebuď spontánní. Nezlob. Nešlapej do té kaluže. Nevybočuj ze zajetých kolejí.

Neriskuj, nebo umřeš!

A tak všechny naše spontánní nápady, myšlenky i emoce odkládáme a odkládáme a mezitím nám život plyne mezi prsty jako písek v přesýpacích hodinách, odkapává jedno TEĎ za druhým a my čekáme na to ideální zrnko písku, které se nikdy neobjeví.

Jsme hodné holky a hodní kluci, ale málokdy uděláme toto:

Život je teď

Tady a teď říkej ANO svým nápadům. Protože zrnka písku padají neúprosně sekundu za sekundou a jednoho dne dopadne to poslední a nebude další „až někdy“, na které by šlo odsunout tvé nápady, slova a pocity. Game over. Zůstane jen lítost.

ŽIJ. RISKUJ. Dělej věci hned, když tě napadnou. :)

Snadno se to říká a těžko dělá, že?

Já vím. Sama se s tím potýkám několikrát denně, a vždy když odložím nějaký nápad, tak se znovu a znovu zastavím a řeknu si: „A proč, sakra, ne?“ A jdu a udělám to.

Proč, sakra, ne? Protože jsem hodná holka? Protože nenachystaná večeře nebo nedopsaný článek jsou důležitější než já a moje pocity? Protože „tohle“ se nedělá? Protože si nevěřím? Protože NEJSEM dost dobrá a nemám na to? Protože moje pocity jsou příliš husté na to, abych o nich tady a teď mluvila?

Proč, sakra, ne? Co se stane, když to udělám?

Někdy to prostě jen tak udělám a Země se točí dál. Jindy mé zrealizované nápady nebo slova způsobí větší či menší zemětřesení. Někdy je to super. Jindy mám chuť mlátit hlavou o zeď a říkat si, že jsem dostala hezkou lekci.

Není to vždycky procházka růžovým sadem. Ale víte co? Cítím díky tomu, že žiju. A to se počítá. :)

A tak pokud máte někdy pocit, že vám život protéká mezi prsty a už ani nevíte, jestli vlastně žijete, začněte věnovat pozornost tomu, jak se cítíte a co chcete.

A až přijdou dotěrné myšlenky, které vám budou našeptávat, ať uděláte něco nečekaného, spontánního, jiného, zakřičte z plných plic:

A proč, sakra, ne!?

A užijte si tu jízdu. ;)