Arménie – země, která nikoho nezajímá (?)

Tohle nebyl můj sen. Toto místo jsem netoužila navštívit. Tento výhled nikdy nebyl v plánu… Dobře, že tu jsem! Napadá mě, když sedím na Kaskádě v Jerevanu a přede mnou se v plné kráse svých pěti tisíc metrů třpytí v zapadajícím slunci bájná biblická hora Ararat, na které přistál Noe se svou archou.
⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀
Máme za sebou jeden z intenzivních dnů plných objevování země, která je kolébkou křesťanské kultury, vína a meruněk. Země, o které jsem do nedávna netušila, kde ji na mapě hledat.

Jak jsme se sem dostali? Stručně by se dalo říct, že jsme poslechli, co nám všeptává život, a vydali se vstříc dobrodružství. Ale povím vám i tu delší verzi.

V červnu jsme začali přemýšlet, co s načatým létem, a jediné, co jsme věděli, bylo, že chceme cestu, která bude objevná, dobrodružná, s lehkým nádechem výzvy a zároveň zvládnutelná s Juráškem. A dostali jsme skvělý nápad vydat se na Svatojakubskou cestu.

Ve Stories na mém instagramovém účtu jsem tenkrát sdílela naše kritéria a vyhlásila soutěž, kdo uhodne, kam se chystáme. Přišlo mi několik desítek tipů. A asi nejčastější odpověď byla: Gruzie a Arménie. Inspirace prozkoumat tyto země blíže tedy přišla od vás, našich čtenářů a fanoušků. :)

Je mi jasné, že tyto země jsou coby dobrodružná destinace v povědomí Čechů hlavně díky cestovateli Ladislavu Ziburovi a jeho knize Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii, ale přiznám se, že já bych bez něj netušila, že takové země existují, a troufám si tipnout, že tisíce Čechů taky ne. :D

Trošku jsem si pogooglila a z obou zemí mě zaujala hlavně Gruzie a její nádherné vysoké hory. A tak jsme si ji dali na mušku s tím, že by právě tam mohla naše letní cesta pokračovat, až se vrátíme ze Španělska.

Jenže…

Počasí v gruzínských horách slibovalo v červenci vytrvalý a nelákavý déšť a my jsme tak zůstali v přestupní stanici našich cest s dvěma volnými týdny před námi, sbaleným baťohem a možností jet kamkoli. Pár dní jsme to nechávali uležet a čekali, až zase přijde ten správný impuls a inspirace. Jet někam proto, že to třeba bude docela fajn, se nám nechtělo.

Máme rádi, když si nás destinace přitáhne a rezonuje s námi, když cítíme volání a jedno velké ANO v kostech. :) A tak jsme pár dní čekali a užívali si zahrady u naší rodiny v Praze.

A pak nejdříve nesměle, ale po pár hodinách už velice silně začala toto ANO volat Arménie.

Země, která nikoho nezajímá?

Vydali jsme se do knihkupectví, že načerpáme inspiraci z nějakého průvodce, a zjistili jsme, že samostatný průvodce Arménií v češtině neexistuje. Že by tam fakt nikdo nejezdil? Objevili jsme ale krásnou fotoknihu a z té jsme začali čerpat inspiraci na kouzelná místa a začali plánovat naše týdenní objevování.

Po dlouhé době jsme vůbec nevěděli, co čekat.

Zatímco východní Asii už máme zmáknutou a tušíme, v jakých standardech bude jídlo, doprava, lidé a jejich chování, bezpečnost nebo klima, Arménie pro nás byla doslova zemí neznámou.

Rozhodli jsme se proto, že bude nejlepší nechat se provést, a přes internet si nabrnkli několik jerevanských agentur, které zprostředkovávají výlety pro turisty, a během jednoho dne vykomunikovali možný program, cenu i podmínky. Ubytování jsme si pro začátek zařídili jen na první dvě noci s tím, že uvidíme na místě, a vyrazili přímým nočním letem z Prahy do Jerevanu.

První dojmy aneb Я не говорю по-русски

Arménie byla ve dvacátém století součástí SSSR, a tak 95 % obyvatelstva mluví plynně rusky a k tomu samozřejmě i arménsky. Já a Jirka neumíme rusky ani plynně, ani trhaně, což tady byl poněkud handicap. :D Ale chytré telefony zvládnou vše. Hned na letišti jsme si pořídili za 250 Kč 10 Gb dat, zaktivovali appku pro překládání a hned první ráno si vykomunikovali vajíčka, med i citrón do čaje.

S všude dostupnými daty se cestování stává trošku méně dobrodružné a více pohodlné. Domluvíte se s každým bez ohledu na řeč. Má to ale i své výhody. Z obou stran totiž opadne stres a komunikace je mnohem příjemnější.

Arméni na nás od první chvíle zapůsobili jako velmi milí lidé a v dalších dnech jsme více a více vnímali, jak společná historie ruské okupace zanechala v obou našich kulturách některé společné rysy. V této 2 500 km vzdálené zemi bych nečekala, že mi bude místní mentalita tak známá a poměrně snadno uchopitelná.

Na rozdíl od nás ovšem vývoj po rozpadu SSSR v Arménii nabral opačný směr. Země sevřená muslimskými státy, vzdálená od Evropy i jakékoli další země s dohodami pro export a import zůstala jako ostrov v pustině. Úrodnost země a dokonalé ovoce a zelenina za drobné zůstávají v zemi, protože z důvodu vysokého cla se do Evropy nedostanou.

Země je opuštěná. Továrny, které v dobách Ruska zaměstnávaly desetitisíce lidí, jsou prázdné a nebo rozkradené politiky a mimo hlavní město žijí lidi v poměrně velké chudobě. Hranice stále střeží ruská vojska a vztahy s Tureckem a Ázerbájdžánem jsou napjaté a nejisté. 70 % státních peněz putuje do armády a do zásadního záměru země – ochránit své obyvatele. Vzhledem k pohnuté historii této země je to pochopitelné, přestože v žebříčku bezpečnosti je Arménie ve světě na 41. místě, o jedno místo před USA.

„Kdo dnes ještě mluví o genocidě Arménů…?“

Věta, kterou Adolf Hitler započal plánování holocaustu, je bohužel stále ještě větou, kterou v učebnicích nenajdeme. V letech 1915–1918 se Osmanská říše (Turecko) rozhodla vyhladit Armény z povrchu zemského a systematicky vyvraždili 1,5 milionu lidí (z celkových cca 2,1 milionu). Nikoho ve světě to nezajímalo. Nikdo nic neudělal.

Posílali je na pochody smrti z Arménie až do koncentračního tábora v syrském Aleppu, podél cesty umíraly vyčerpáním děti, Turci vyvražďovali celá města, znásilňovali ženy, dokonce vymysleli i první „plynové komory“. Hitler se měl kde inspirovat, protože celý svět před touto genocidou zavíral oči, a když to prošlo v Turecku, proč by to neprošlo jemu. Většina států světa ji dodnes neuznala z důvodu zachování dobrých vztahů s Tureckem. Česko uznalo genocidu Arménů v roce 2017.

Věděli jste o tom? Já ne.

Je to jedna z věcí, kterou mám ráda na cestování. Zatímco ve škole se člověk v dějepise zpaměti nabifluje letopočty, které záhy zapomene, na cestách při setkávání s reálnými osudy, kulturami a místy do sebe historii dané země prostě nasajete a víte ji jednou provždy.

Arménie ale má i své světlé stránky :)

Tak například ve 3. století se stala první zemí na světě, která přijala křesťanství jako oficiální náboženství, což je opět něco, co vám s velkou hrdostí v hlase řekne snad každý, s kým se tady potkáte. Právě kolébka křesťanství je ten největší turistický tahák pro většinu západních cestovatelů. V Arménii totiž stojí spousty starobylých klášterů, křížových kamenů a tajemných míst s nádechem mystiky.

A když máte štěstí, pohledy vám sem tam okoření i hora Ararat, která je při dobrém počasí vidět snad ze všech koutů Arménie. Pokud byste jeli právě za výhledem na Ararat, je vhodnější jet v chladných měsících. My jsme ji teď v létě viděli vždy spíše v oparu, ale i tak měla své kouzlo.

Nejznámější místo pro výhled na Ararat, které je zároveň nejblíže turecké hranici, je klášter Khor-Virap, kam jsme se vydali na našich poznávacích cestách hned ze startu. Hora byla zrovna v oparu, a tak jsme odtud vyrazili na další kouzelné místo, klášter Noravank, kolem kterého se tyčí vysoké skály.

Místní si tady otevírají restaurace v jeskyních a i my jsme si dali tradiční grilované maso se skvělou zeleninou, sýrem a chlebem lavash v jedné z nich.

Kousek odtud před pár lety chtěli taky otevřít restauraci a při úpravách terénu narazili na archeologické vykopávky, mimo jiné na 6 tisíc let starou koženou botu, která je nejstarší šitou koženou botou na světě.

Ve stejné jeskyni Areni taky našli pozůstatky nádob na víno a tím doložili i nejstarší místo výroby vína na světě. Prostě kolébka civilizace. :)

Kromě klášterů má Arménie zajímavou přírodu, kterou jeďte objevovat někdy na jaře, kdy v Arménii vše kvete. Mimochodem pochází odtud pověstný arménský skvělý med, který je základem i jedné arménské pochoutky, kterou většina Čechů zná – Marlenky.

My jsme tady byli uprostřed horkého července a teploty přesahovaly 40°. Louky už byly vyschlé a spíše nevábné. Přesto jsme nechtěli jen jezdit od kláštera ke klášteru, a tak jsme si dopřáli i pár treků, jeden hlubokým kaňonem.

Druhý krátký trek v arménské přírodě byl neplánovaný…

Procházeli jsme se kolem pevnosti Amberd ve výšce 2 200 m a v kaňonu pod námi jsme uviděli vodopád. Ve čtyřicetistupňovém vedru jsme ihned oba věděli, že tam MUSÍME. Nikdo z místních nám nedokázal úplně přesně říct, kudy se k němu dostaneme, i když indicie ukazovaly k polorozpadlé brance, která pod pevností vedla do pěšiny zarostlé vysokou trávou.

Vydali jsme se vstříc neznámu s jasným cílem – vykoupat se u vodopádu. Cesta byla neprošlapaná a dovedla nás až k rozbořenému mostku přes řeku, přes který se ovšem s trochou fantazie dalo přejít, a po půl hodince chůze jsme se dostali přímo k vodopádu.

Měli jsme z něj radost jako malé děti. :) Nikde nikdo, jen vysoké skály a pevnost nad námi a ledová voda uprostřed rozpálených kamenů, na kterých se máslo roztopilo na tekutou hmotu během několika sekund poté, co jsme si vytáhli z baťohu svačinu.

Trochu jsem se pod něj bála vlézt, protože jsem nevěděla, kam šlapu, a bahno na dně řeky mi nebylo moc příjemné. Když jsem ale viděla Jirku, jak si to pod náloží studené vody užívá, všechny strachy padly a vydala jsem se za zážitkem taky. Jediný, kdo ledové vodě holdoval jen zpovzdálí a užíval si jen házení kamínků, byl náš malý spolucestovatel Jurášek.

Nejnavštěvovanější místo aneb být jiný se vyplatí

Pokud pojedete někdy do Arménie, dozajista navštívíte chrám Garni. Je to tak navštěvované místo, že jsme tady viděli nejen davy turistů, ale dokonce zaslechli i češtinu a slovenštinu. Důvod? Chrám Garni je jediný antický chrám na území bývalého Sovětského svazu.

Nečekejte ale athénský pantheon. Chrám Garni se pár století zpátky zřítil. Legenda praví, že jeden z 24 sloupů, které podpíraly jeho zdobenou střechu, si řekl, že on ji držet nemusí, když je tam těch dalších 23… Ve stejnou chvíli si to ale řekly i ty ostatní sloupy.

Pravděpodobně tomu spíše přispělo jedno z mnoha zemětřesení, které oblast čas od času zasáhne, nicméně ta legenda se mi líbí. Připomíná mi jednu novodobou: „Jedno plastové brčko nikoho nezabije, řeklo si 7 miliard lidí na planetě Zemi…“

Ale zpět k chrámu. Rusi jej celkem neestetickým způsobem renovovali, takže dneska se lidi vlastně jezdí dívat na chrám postavený 50 let zpátky, a jediné, co je na něm původní, je střecha, která je samozřejmě krásná, stejně jako okolí, ale i tak mi to přišlo trošku úsměvné.

Zároveň však toto místo bylo jasným důkazem toho, že když je něco zajímavé, kvalitní a zároveň JINÉ, lidi to přitahuje v mnohem větší míře, než když je něco sice kvalitní, ale stejné jako všechno ostatní. Pěkná paralela s podnikáním.

Kousek odtud je další zajímavé místo. Klášter Gherhard, který je vytesaný do kamene tak, že si představte prostě obrovský kus skály, do které jednoho dne někdo začal shora dělat díru a vytesal obrovskou díru, ze které následně vytvaroval chrám se čtyřmi sloupy, kupolí a zdobením a takovou akustikou, že i když se stydíte a připadáte si trošku divně, nedá vám to a musíte si zazpívat… :)

Než jsem se do zpívání pustila, předcházel tomu docela dlouhý vnitřní přesvědčovací proces. Napadlo mě to v první sekundě, když jsme vešli dovnitř, ale měla jsem milion důvodů, proč NE. Někdo mě uslyší, bude to trapné, bude to divné, vlastně to moc neumím, co si o mně kdo pomyslí…

Pokračovali jsme pak v objevování dalších částí kláštera a o dvacet minut později jsme se do jeskyně vrátili. Nějaká holka v rohu si nesměle pobrukovala, nejspíše měla podobnou touhu jako já, ale nešla do toho a po chvíli odešla. Podobně i chlapík, který se akustiku snažil otestovat hudbou z mobilu, což nezafungovalo.

Postupně odešli všichni a zůstali jsme tam jen já a Jirka. „Zazpíváš něco?“ zeptal se mě. Dobře mě zná a věděl, že na to posledních dvacet minut myslím. „Noooo, já nevím…“ Ale věděla jsem. Věděla jsem, že další příležitost už nebude a že když do toho půjdu, bude to nádherný zážitek.

A byl. Můžete si pustit krátké video níže (45 sekund) a nasát atmosféru. :)

Nemusela jsem zpívat ani nijak extra nahlas, ale akustika jeskynního chrámu rozezněla můj hlas jako chorál a ten námi zpětně prostupoval a rezonoval s každou buňkou v těle. Krásný zážitek! Zase jednou jsem si děkovala za to, že jsem překonala svůj strach.

Krásnou tečkou pak byl domácí oběd v rodinné restauraci v zapadlém dvorku v malé arménské vesničce.

Dalším z míst, která stojí za to navštívit, je Sevan lake, jezero v poměrně velké nadmořské výšce, u kterého dokonce byla trochu zima (pouhých 25°). Jurášek byl nadšený: „Pláž! To je pláž!“ Vybalil své letadýlko a jal se družit s arménskými dětmi. Ihned vyfasoval do ruky meloun, vyměnil letadýlko za lopatku a kyblík a nadšeně se rýpal v písku.

Všechny naše výlety byly v dosahu hodiny od hlavního města Jerevan, kam jsme se většinu večerů vraceli a měli možnost se ještě toulat uličkami města, sledovat v zapadajícím slunci Ararat a popíjet u toho pomerančový fresh a následně si zajít na skvělé jídlo.

Jerevan je moderní bohaté hlavní město plné kavárniček, restaurací, pouličního skvělého jídla, nákupních pasáží, krásných parků a večerní zábavy pro dospělé i děti. Se zapadajícím sluncem se město ochladilo ze žhavých 40° na příjemné teploty a místní vyrazili do ulic a byli všude. Kolem fontány na náměstí, na Kaskádě, v kavárnách i obchodech. Všude to žilo.

Arménci jsou milí lidé. Je to až s podivem, že navzdory staletím útlaků a těžké historii, kterou si tento národ nese, navzdory stále aktuálnímu nebezpečí na hranicích v oblasti Náhorního Karabachu, navzdory těžkému klimatu i ekonomickým podmínkám jsou místní stále ochotní pomáhat, poradit a usmát se na cizího člověka.

Vzpomněla jsem si na to, když se na mě po příletu do našeho bezpečného a po všech stránkách pohodlného a krásného Česka škaredě zamračila hned první paní obsluhující v restauraci na letišti, když jsem si dovolila ji o něco poprosit.

Na cestách má člověk vždy možnost nastavit zrcadlo sobě samému, svému národu a své kultuře… A uvědomit si, že štěstí národa ani jedince zdaleka nezávisí na vnějších faktorech.

Pár tipů závěrem pro vaši cestu do Arménie:

Kde hledat Arménii na mapě:

Arménii hledejte na středovýchodě za Černým mořem. Sousedí s Gruzií, Ázerbájdžánem, Íránem a Tureckem.

Počasí Arménie a kdy ji navštívit: 

Arménie má typické kontinentální klima se studenými zimami a velmi horkými léty. Ideální na návštěvu je květen a začátek června, kdy všechny louky kvetou a Arménie je krásně zelená. My jsme zde byli v červenci a teploty šplhaly přes 40°. Díky tomu bylo sucho a hora Ararat byla v podstatě pořád ve velkém oparu a objevovala se až v podvečer. V chladnějších měsících je viditelná mnohem lépe.

Jak se tam dostat:

V letních měsících létá 1× týdně přímý spoj Praha – Jerevan s ČSA. Další spoje s přestupy obvykle létají přes Istanbul nebo Kyjev. Můžete se tam dostat samozřejmě i autem například z Gruzie. Pozemní hraniční přechody s Tureckem a Ázerbájdžánem jsou uzavřeny. Češi nepotřebují do Arménie vízum.

Jak se ubytovat: 

My si obvykle hledáme ubytování přes Booking.com nebo AirBnb. Tentokrát jsme využili obojí. Na první noc, kdy jsme přiletěli ve tři ráno, jsme si našli maličký rodinný penzion 5 minut od letiště a pan majitel nás vyzvedl. Stejné ubytování jsme pak využili na poslední noc.

Na pobyt v Jerevanu jsme si pronajali přes AirBnb byt. (Moje zkušenosti s pronájmy s AirBnb si můžete přečíst tady.) Výhodou bytů v případě větší rodiny je velký prostor, kuchyň, pračka a často velmi nízká cena oproti malým hotelovým pokojům, kde se za stejnou cenu mačkáte na maličkém prostoru. Za tento byt o velikosti 2+KK s krásným výhledem na celé město jsme zaplatili cca 2 tisíce Kč/noc.

Co jsme navštívili:

My jsme měli na Arménii jen týden a nechtěli jsme trávit dlouhé hodiny v autě přesuny na vzdálená místa. A protože je Arménie veliká a nabízí toho opravdu hodně, zvládli jsme jen zlomek. Můžete se inspirovat: