Na balijských cestách – tady a teď se špetkou adrenalinu

Tak už se oficiálně můžu cítit jako balijka. Nejen, že jsem překonala svůj strach z řízení v místní dopravě a své neschopnosti přidávat plyn rukou, nikoli nohou, ale uvezu už celkem zdatně dvě děti, případně dítě a psa. Kombinace dvou dětí a psa mi zatím nejde, ale Jirka ji zvládá bravurně.

Jen to řízení vlevo… Včera mě předjíždělo auto a chvíli jsem vážně uvažovala, proč na místě řidiče seděl pes… Až po pár sekundách mi to seplo. Místo řidiče je tady vpravo, nikoli vlevo a pes tedy neřídil, ale vezl se. Na druhou stranu v místním dopravním (ne)řádu bych se nedivila ani tomu psovi za volantem…

Dneska se náš balijský pes Indy rozhodl na chvíli se motorkou stát. Nezavřeli jsme vrata od zahrady a pes se jal běžet za naší motorkou v celkem obstojné rychlosti cca 20 km/hod asi dva kilometry uprostřed jízdního pruhu a doběhl za námi, k mé nelibosti, až do kavárny, kam jsme jeli na snídani. Psi jsou tady holt stejnou součástí dopravy, jako slepice, skútry, motorky a auta.

Na balijských cestách…

…je všechno jinak, než je průměrný evropan zvyklý. To, že se jezdí vlevo, člověk ještě docela rychle vstřebá, ale je to asi jediné pravidlo, které v místním dopravním systému najdete. A myslím, že nejen na Bali. Doprava, kterou jsem viděla v Káthmandú byla ještě mnohem divočejší a tak usuzuji, že celá Asie má v dopravě v zásadě jen jedno pravidlo.

Jeď s proudem a důvěřuj.

Na křižovatkách při odbočování nedáváte přednost, ale prostě vplujete do jakéhosi proudu, který se zastavuje až v pozdních nočních hodinách. Jinak silnice neustále tepou a kdybyste náhodou přednost chtěli dávat, zaseknete se.

Balijec se nezasekává. Důvěřuje plynutí dopravy, vjede, předjede, objede, zatroubí a to vše beze strachu, že někoho (včetně sebe) ohrožuje. Každý je zodpovědný sám za sebe. Základem je prostě pohyb vpřed za každou cenu v plné důvěře, že to prostě klapne.

Do toho se na skútru veze řidič, jeho manželka, dvě děti, pes a nákup, případně žebřík, potrubí, právě sklizená rýže. Balijec na dvou kolech převeze snad více, než nacpeme v ČR do našeho objemného kufru Citroenu Berlingo.

Chudák evropan v první dny jen kouká a nechápe. Snaží se dodržovat neexistující pravidla a zatímco doprava plyne vesele dál, evropan trne hrůzou. Jednoho dne se to ale zlomí, pochopíte to, že vám nezbyde nic jiného, než být tady a teď. Prostě musíte být plně přítomní, sledovat dění a neustále se pohybovat vpřed.

Když vám dojde benzín, nalijete si jednu dvě lahve od vodky Amundsen v přepočtu za 16 korun a pádíte dál. Nikdy, ale opravdu NIKDY se vám nestane, že byste neměli kde zaparkovat. Parkujete, kde se vám zachce a když vás náhodou někdo zablokuje, protože se mu zachtělo zaparkovat za vámi, prostě si sednete na jeho motorku a přetlačíte ji jinam.

Logika toho, že někdo postaví jednu z nejfrekventovanějších cest v okolí tak, že se na ni při průjezdu nevlezou dvě auta, a tak tady řidiči v autech neustále couvají, troubí, blikají a čekají a do toho kolem nich bez zastavení projíždí motorky, člověku uniká, ale po čase zjistíte, že to celé vlastně milujete…

Začne vás to bavit. :)

Hrůza nastává po návratu domů

Já jsem ji zatím zažila pouze jako spolujezdec, protože když jsme byli na Bali v zimě, po dvou pokusech řízení skútru, které skončily pokaždé dost špatně (prostě mi nešlo do hlavy, že rychlost ovládám rukou a ne nohou) můj muž usoudil, že mě raději bude vozit, protože bylo potřeba natáčet videa do online kurzu Podnikání z pláže a rozhodně by nevypadalo moc esteticky, kdybych se od hlavy k patě někde sedřela pádem do rýžového pole.

Nicméně i tak jsem coby spolujezdec nasála to plynutí dopravy a po příjezdu zpět do ČR jsem pár týdnů bojovala s tím, že do cesty nemůžu vjet s tím, že jedoucí auto si přibrzdí a nechá mě vplynout do dopravy.

Zatímco na Bali se troubí proto, abyste upozornili, že předjíždíte, objíždíte či vyjíždíte, v ČR se troubí vždy jen se záměrem oznámit spoluúčastníkovi silničního provozu: „Jsi debil!“. Zatímco v ČR jsme v dopravě vždycky sami za sebe, na Bali jste vždycky součástí jakési tekoucí řeky skútrů.

Myslím, že to celkem i vystihuje rozdíly mezi evropskou a asijskou mentalitou. Rozhodně tímto nechci říct, že je jedno dobře a druhé špatně nebo naopak. Jen konstatuji, jak to je. 

Proudění balijské dopravy tady a teď mě baví, na druhou stranu už se těším, až budu moct své plynutí na cestě zase trochu kontrolovat a předvídat.

A ještě jedno rodinné foto na závěr… :)