Jižní a Severní stezka: Dobrodružství (s dětmi) v Česku

Ze všech druhů cestování je mým nejoblíbenějším putování z místa na místo. Každé ráno vstávat s tím, že budu celý den venku objevovat svět, dojdu na nové místo, tam přespím a tak dál a dál.

Jít, spát, jíst. Jít, spát, jíst.

Po pár dnech putování hlavu přestane bavit omílat pořád dokola stejné myšlenky a najednou je mysl prázdná, čistá, přítomná.
⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀
Jsou to už tři roky, kdy jsme na startu prázdnin s mým mužem přemýšleli, jak si užít českého léta a přírody a zároveň zažít pořádné dobrodružství.
⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀
A pak se objevila. Jižní stezka. Vede od východu Česka na západ po jihovýchodní hranici a my jsme se rozhodli část z ní projít. S dětmi.

Česko-Slovenská hranice pěšky s dětmi

Vyrazili jsme z nejvýchodnějšího bodu poblíž Česko-Polsko-Slovenského trojmezí a po hranici Česka a Slovenska jsme doputovali až na její nejjižnější bod na soutoku řek Morava a Dyje.

230km pěšky a 56 na kole za 16 dní.

Na zádech nesl Jirka 18kg, já 12kg živé Sofinčiny váhy, toho času dvouleté, a pětiletý Juri si nesl svůj 2kg náklad a ušel po vlastních nohách s vlastním batohem 111km z celé trasy. Část trasy nás pak podporovali Jirkovi rodiče, především na úsecích, kdy jsme za den chtěli dát 25-30km.
⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀
Odstartovali jsme hned zádrhelem, kdy jsme po hodině cesty autem na výchozí bod zjistili, že Juri si obul Crocsy. 😅 Zachránili nás rodiče a Juriho ve správných botách dovezli odpoledne znovu a on si tak na první den dal jen 5km. I tak to dalo zabrat. 😀

Dobrodružství odstartovalo a my na těch 16 dní putování po Česko-Slovenské hranici dodnes vzpomínáme, vyprávíme o tom kamarádům a považujeme to za jednu z nejvíce „cool“ věcí, kterou jsme společně absolvovali.

Příležitost zažít příběhy, které chcete vyprávět…

Dodnes rádi vyprávíme přátelům a rodině nejrůznější historky z našich poutí po hranici Česka a vzpomínáme…

Na hodiny strávené pojídáním borůvek, moruší, třešní, jahod a dalších darů přírody, které jsem jinak v létě v takové hojnosti tolik dní po sobě nikdy nejedla.

Jak jsme v ubytování U Dorňáků dostali tu nejlepší domácí snídani na světě.

Jak  jsme nemohli najít ubytování v Žítkové, a tak jsme spali v polorozpadlé dodávce a dostali jídlo z dumpster divingu, zazpívali si u ohně s přátelskými lidmi, z nichž jeden putoval s kozou. :D

Jak jsme spali v ubytovně pro dělníky a starý ukrajinec, který spal v pokoji vedle nás, ráno vtiskl Jirkovi do ruky hrst ukrajinských bonbónů se slovy „pro děcka“.

Jak nás zastihla bouřka přímo uprostřed louky a my se i s dětmi plížili schovat k lesu do posedu.

Jak jsme spali v těch ubytováních, které bychom si jinak nejspíše nezvolili, v pokojích nad hospodou, ubytovnách, kempech na pro nás neznámých a odlehlých místech a procházeli městečky a vesnicemi, o kterých jsme ani netušili, že existují.

Jak jsme došli do přívozu u Hodonína a na stromě byla cedule, že si máme přivolat převoz boucháním tyčí do stromu a voláním. Tak jsme bouchali a volali a převoz přes řeku opravdu dorazil. :D

Jak Juri snědl v Hodoníně hamburgr, ze kterého mu bylo následně tak špatně, že nemohl jít dál, a tak jsme si půjčili poprvé v životě kola, Juriho dali do vozíčku za kolo a my měli pro nás neobvyklý zážitek jízdy Jižní Moravou na kole.

Mimochodem já jsem si, rovněž v Hodoníně, dala po 14 dnech putování poprvé kávu… po dvou týdnech detoxu způsobila, že jsem usla až ve 4 ráno. :D

Jak jsme se chtěli schovat před deštěm ve vojenském muzeu v Králíkách a kluci se díky tomu projeli v obrněném transportéru. A totálně u toho zmokli. :))

Jak jsem si při odchodu z Dolní Moravy stěžovala Jirkovi, že na českých horách neumí vařit, abych pak večer v ubytování na chatě Kladské Sedlo dostala naprosto geniální s láskou vařenou večeři a své předchozí tvrzení odvolávala.

Pokecali jsme u toho s dvěma fajn ultramaratonovými běžci. Ostatně na trase člověk potká spoustu zajímavých lidí a poslechne si různé zajímavé příběhy.

Vzpomněla bych si ještě na spousty vzpomínek, které máme díky tomu, že jsme se rozhodli zažít českou přírodu jinak. Putováním z místa na místo.

Ano. Dobrodružství se dá zažít i v Česku a levně.

Na jedné horské chatě jsem po cestě zalistovala starým časopisem a objevila rozhovor s hrdinou mého dětství, Reinholdem Messnerem. A stálo tam:
⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀
💫 Jde o to zažít dobrodružství, naučit se něco o sobě. 💫

“A nebolí tě nohy?” … “To by mě bolely záda!” … “Tebe nic nebolí?” Tyhle otázky mi chodily do zpráv na Instagramu, když jsem naši trasu sdílela.

Jeeeej! No to víte, že to všechno bolelo a pekelně! Na konci našich denních tras jsem už sotva kladla jednu nohu před druhou a když jsem v cíli sundala boty, obvykle jsem tak hodinu nechodila, protože prostě jsem prostě nemohla. 😀 A co teprve ztuhlé svaly po ránu…

“A to se ti jako chce?”

Já to miluju. 😀❤️

Když člověk celý den jde a jde, hlavou protečou tisíce myšlenek. Některé se cyklí tak dlouho, až to mozek přestane bavit a odplynou pryč. Jedna z druhou, až mysl zůstane prázdná.
⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀
V běžném životě je to těžko dosažitelný stav, při putování takový přirozený důsledek cesty.

Na konci trasy v roce 2021 jsme udělali rozhodnutí:

Než děti vyrostou, obejdeme s nimi pěšky celou Českou hranici

A tak jsme se v létě 2022 vydali na jinou část stezky, tentokráte Severní a šli jsme z Mladkova na konci Orlických hor směr Kralický Sněžník, Rychlebské hory a Hrubý Jeseník až na Praděd.

Tentorkát to bylo 126km, opět s dětmi a opět částečně s podporou prarodičů na 2 těžké úseky, kdy si děti odpočinuly na Dolní Moravě a my si odpočinuli na 25km trasách v lese a tichu.

O rok později, v létě 2023 jsme se rozhodli jít ze Znojma do Třeboně. Tentokrát šla čtyřletá Sofinka poprvé po svých celou trasu a to byla samozřejmě nová výzva pro všechny. Myslím, že já jsem to chtěla vzdát už první den. :D Ale pak jsem hodila batoh na záda a šla jsem. Některé dny ušla Sofi i 12km, což je na čtyřleté nožičky parádní výkon.

Cesta je málokdy sluníčková. Ať už ta fyzická či ta pomyslná za jakýmkoli cílem. V roce 2023 pro nás tedy sluníčková nebyla vůbec, tři dny před koncem trasy nás zastihly několikadenní přívalové deště a museli jsme skončit předčasně.

Výzvy stezky roku 2024

Na stezku roku 2024 jsem se těšila hodně. Děti zase o rok porostly a zesílily a bylo jasné, že zvládnou zase o něco delší trasy. V květnu jsem ale dostala boreliozu a kvůli klíštěti mezi prsty u nohou mi noha na dva natekla tak, že mě při chůzi bolela ještě dva měsíce poté.

Po počáteční panice, že to tak bude „navždy“ jsem si vzpomněla zase na svého oblíbeného horolezce Reinholda Messnera. Po sestupu z Nanga Parbat přišel kvůli omrzlinám o několik prstů na nohách, přesto pak v dalších letech slezl všechny osmitisícovky a došel na oba póly.

V knize „Gobi – poušť v mé duši“ sdílel Messner myšlenku, že kdykoli mu hodil život klacky pod nohy, udělal ještě jeden krok vpřed, jako by se to nestalo.

A tak jsem se rozhodla zvolit podobnou taktiku. Stezku jsem naplánovala a řekla si, že až dojdu do bodu, že ten další krok nepůjde udělat, tak to zabalíme.

Nebudu vás napínat. 8 denní 100km trasu Severní stezky z Oder pod Praděd jsme ušli, i když mě noha místy bolela.

Jako vždy to bylo pro nás nezapomenutelné, plné drobných prožitků a zážitků, neobvyklých míst, na kterých bychom asi za normálních okolností nešli nebo nespali a taky milých setkání.

Jak si naplánovat stezku Českem

Tato stezka se dá udělat z jakéhokoli bodu Česka, ať bydlíte kdekoli, napojíte se na některou její část a jdete.

Můžete jít 3 dny, týden, měsíc. Jak chcete.

Kde najdete informace:

Naprosto parádně je celá stezka zmapovaná na webu viaczechia.cz. Můžete zvolit Jižní, Severní nebo Centrální stezku. Pro všechny si můžete stáhnout podrobný itinerář cesty, ve kterém jsou zmapovaná místa na jídlo, spánek, případně přístřešky pro spánek venku.

Tady vidíte perfektně zpracovanou Severní stezku:

Trasy jsou v itineráři uzpůsobeny dospělému, takže obvykle 20-30km. 

Protože my chodíme s dětmi, potřebujeme si trasy zkrátit. V pěti letech ušel Juri okolo 15km, stejně tak Sofinka, ale zase to s dětmi nechcete drtit každý den takhle intenzivně, takže někdy jsme trasy dělali kratší, jindy jsme si je zase protáhli a děti dali prarodičům.

To všechno jde z itineráře vyčíst, takže jsem si tabulku vytiskla, označila, kde můžeme spát a naplánovala trasy na míru dětským potřebám.

Důležité jsou nejen kilometry, ale taky PŘEVÝŠENÍ. To vám perfektně ukážou mapy.cz, na které je na webu viaczechia.cz odkaz, trasu si načtete do mobilu a můžete upravit podle sebe.

V našem případě pak vypadá plán nějak takto – je potřeba naplánovat si ubytování po trase, případně můžete spát ve stanu, ale to jej zase táhnete na zádech i se spacáky. Což v případě malých dětí už je trochu za hranou unesitelné váhy. V případě velkých dětí, kdy si každý nese svůj vercajk, je to v pohodě.

Tady je náš plán stezky roku 2024:

Jak si stezku Českem naplánovat s dětmi:

To samozřejmě závisí na věku dětí. Naše nejmenší poutnice měla v roce 2021 dva roky a tak bylo jasné, že se stala batohem a v podstatě šla jen zanedbatelnou část trasy. Pětiletý Juri byl zvyklý chodit a věděli jsme, že 15km dá v pohodě. V osmi letech už by Juri ušel klidně 20km jako dospělý, trasu však uzpůsobujeme vždy článku s nejmenšíma nožičkama. :)

V roce 2024 už jsem samozřejmě počítala s tím, že to ujdou v pohodě, protože se běžně s dětmi do hor vydáváme. Určitě bych se na stezku nevydávala s dětmi, které nejsou zvyklé chodit. 

Otestujte si předem jejich možnosti a plánujte délky denních tras i převýšení s ohledem na to, co zvládnou. Je to celé sice výzva, ale má to být i radost a fajn zážitek, na který budou vzpomínat. Ne teror. :)

S dětmi chodíme kratší úseky 10-15km denně. V letech 21 i 22 si na trase daly děti tři dny oddech s babičkou a dědou, kteří nás odchytili po trase a my si dali delší denní trasy přes 20km denně jen ve dvou. Pak jsme šli zase společně. V letech 23 a 24 už šli celou trasu po svých, ale jednotlivé úseky byly kratší (opět obvykle 10-15km).

Jak putování přežít s dětmi:

Nebudu vám lhát: je to výzva.

S Jurim jsme šli poprvé v pěti letech a to už bylo snadné a klidně bych s ním šla celou trasu. Cesta s námi ho bavila a užíval si naši pozornost a společný čas. V podstatě celou dobu něco povídal a vyžadoval, abychom s ním do hloubky probírali jeho témata. To znamená, že POŘÁD musíte mluvit.
⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀
Když ho bolely nožky, těšil se na svačinu, cíl cesty a nebo na Gormita. V roce 2021 jsme totiž nešli Jižní, ale Gormití stezku. 😀 Gormiti jsou takové pohádkové postavičky a sem tam se nějaká zjevila po cestě. 😉

V roce 2022 to pak byla Pokémoní stezka. Protože v roce 2023 už půjde pěšky i Sofinka, rozhodla se, že chce jít Filly-koníčkovou stezku.
⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀
Ovšem v roce 2021 měla Sofi teprve dva roky a to bylo náročnější pro mé tělo i nervy.

Musela jsem ji celou dobu nést a narozdíl od Juriho si se mnou moc povídat nechtěla. Část trasy většinou prospala. Když nespala, tak se dala tak hodinku ukecat na okolí, další hodinku na zpěv nebo pouštění písniček a když byla krize a velký stoupák do kopce, koukala na mých zádech třeba půl hodinky na pohádky. Nejvíc ji bavily svačiny a zastávky.

O rok později už to bylo zábavnější.

Podstatné je dát do toho dětem prvek nějaké zábavy – hledání pokladu, razítkování deníčku na konci každého dne, hledání borůvek.

S dětmi je to mnohem více o tom, že CESTA JE CÍL. Jdete pomaleji a tak se těžký náklad na zádech pronese. O to víc se můžete kochat okolím.

Bojovky pro děti

V roce 2024 jsem trasu pojala jako „Dobrodružnou pohádkovou stezku“ a připravila jsem na každý den bojovku s několika úkoly po trase, které byly obvykle co 2km. Děti se tak měly pořád na co těšit.

Tři bojovky jsem si koupila od Báry Bečvářové, absolventky kurzu Podnikání z pláže, která je mistryní bojovek a její Dračí bojovka se ze všech, které jsme na stezce letos hráli, dětem líbila nejvíce.

A na samotném konci děti čekaly medaile s nápisem 100km, které jsem si předem nechala udělat.

Stezka je pro naši rodinu příležitost dát dětem osahat jejich limity a tím pádem i jejich sílu. Zažít nepohodlí, které se pojí s deštivým počasím nebo tím, že oběd je ještě několik kilometrů daleko a nebo je potřeba si jej ohřát po cestě a nést na zádech. To vše samozřejmě v bezpečných mantinelech české přírody.

Jak si sbalit:

Sbalte si co nejméně věcí ideálně charakteru funkčního oblečení, které vydrží více dní. Já si po cestě plánuju pak ubytování tak, aby např. každý pátý den byla pračka, pokud to nejde, tak to přeperu ručně. Je potřeba počítat s tím, že počasí na horách se mění, a tak i uprostřed parného léta může přijít fakt zima.

Když jsem vybalila naše věci z velkého batohu na stezce v roce 2021, vypadalo to cca takto. Oblečení máme oddělené pro přehled každý v cestovních taštičkách, abychom se v tom vyznali.

My už mnoho let chodíme v barefoot botách a na dlouhých putovacích stezkách se nám osvědčily nejvíce. Zatímco ostatní se trápí s puchýři, v barefootech se vám tohle spíše nestane, protože noha ani v nateklém stavu netlačí na botu a má v botě dostatek prostoru.

Poprvé jsme šli dlouhou pouť v barefootech na Svatojakubské cestě v roce 2018 a i tam se nám to skvěle osvědčilo. Je fajn mít na večer něco na přezutí, já si nosím ponožkoboty Skinners, které jsou lehké a noha si v nich odpočine.

Snažím nás balit v duchu „pod 7 kilo“ (toto není spolupráce). Co nejlehčí věci, co nejméně věcí, vytahovat věci z obalů, nosit v malých baleních. Na takové trase se každý gram počítá.

Navíc musíte počítat s vodou na celý den a jídlem na trasu, protože ne vždy jsou po cestě nějaké chaty, kde se můžete občerstvit. A to je spousta kilo na zádech navíc.

Tělo dostává zabrat, a tak rozhodně s sebou kromě oblečení potřebujete i kosmetiku a základní lékarničku. Za absolutní „must have“ považuju i něco na unavené svaly, my používáme jalovcový krém od Justu.

Kromě toho určitě oceníte hořčík, vitamín C a zinkovou mast.

Kromě výše uvedeného je skvělým pomocníkem na cestě dechové cvičení podle Wim Hofa. Pomůže, když jste absolutně sundaní po dlouhé trase. Pomůže, když se ráno probudíte ve stavu, že si nedovedete představit pokračování. Prostě vás nakopne.

Detailněji jsem o mých zkušenostech s Wim Hof metodou psala v tomto článku.

Suchou stezku a modré nebe :)

…by vám popřáli trampové. A já se přidávám.

Vůně květin, lopuchů, stromů… ach, máme to tady v Česku fakt nádherné. Když takhle putuju českými lesy a loukami, přemýšlím, jestli les voněl stejně třeba před sto lety… A jaké to asi bylo koukat z těch horských chalup na královnu Beskyd Lysou horu, když ještě neměla vysílač.

Když člověk celý den jde a jde, hlavou protečou tisíce myšlenek. Některé se cyklí tak dlouho, až to mozek přestane bavit a odplynou pryč. Jedna z druhou, až mysl zůstane prázdná.

V běžném životě je to těžko dosažitelný stav, při putování takový přirozený důsledek cesty.

Na našem putování mě baví kontrasty a proměny. Jeden den jdeme několik hodin sami lesem v dešti s hřmící bouřkou v dálce, další den se pečeme na slunci.
⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀
Spíme v luxusně vybaveném bytě v Brumově uprostřed sídliště, který další den vystřídá stará dodávka s vestavěným letištěm, žítkovskou samotou a hvězdným nebem nad hlavou. Pár dní si musíme nést na zádech paštiky a instatní jídlo, pak si zase dopřejeme skvělou večeři v horské chatě a nebo do kontrastu objednáme dovoz Rohlíku. :D
⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀
Potkáváme lidi, posloucháme příběhy, sdílíme myšlenky. Mažeme si ztuhlé svaly jalovcovým krémem a každým milimetrem těla s každým krokem cítíme, že jsme naživu.
⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀
Lidstvo vymyslelo tisíce zlepšováků pro pohodlnější a snadnější život, až jsme už téměř zapomněli, na co máme nohy, ruce a tělo. Určitě ne na sezení na gauči s mobilem v ruce. Život je mnohem víc. ❤️