Nezvyklý dárek k narozeninám

V září 2013 jsem úspěšně začala druhý ročník doktorátu na botanice a v půli měsíce se vydala na tři měsíce do Španělska. Byl to pro mě trochu nezvyklý narozeninový dárek. Dárek, který jsem si vysloužila obhajobou své diplomové práce v soutěži o Cenu děkana a který mi nakonec dal možnost vycestovat na 13 týdnů do zahraničí.

Bylo 15. září a své 26. narozeniny trávila sama cestováním, které jsme do té doby zažívala jen s rodinou nebo přáteli. Měla jsem s sebou pár věcí v batohu, trochu v příručním kufru, mlhavě tušila, že cestuju někam na jih Španělska a poprvé v životě jsem stála na pražském letišti. Čekala mě cesta velkým dopravním letadlem, přesun v Madridu a pokračování rychlovlakem do Córdoby. Uff… snad to všechno zvládnu.

Cestovatelská euforie

Odbavení jsem přežila, nikdo mi nic nezabavil, cestu na gate jsem našla a omámená koktejlem endorfinů, které se po předchozím stresu vyplavily, jsem najednou seděla v letadle. Z okýnka jsem s úžasem sledovala, jak se krajina pod námi stále zmenšuje, až mi připadala jako z dětské stavebnice. Pak jsme vlétli do mraků a mě zachvátil pocit, že je všechno v naprostém pořádku.

Po dvou hodinách letu jsem v horkém Madridu zvládla cestu na nádraží Atocha a našla svoje místo v rychlovlaku AVE. Od stevardky jsem dostala krabičku v barvách společnosti se sluchátky, pustila si oblíbenou hudbu a sledovala okolní krajinu. Připadalo mi zvláštní, jak jsou olivové háje, vyprahlé pláně i města, kolem kterých jsme projížděli, krásně ostré i při rychlosti dosahující 300 km/h.

Sama v jiném světě

Radost mi kazil fakt, že SMS odeslaná španělské školitelce se mi vrátila zpět. Asi mám špatné číslo. Sakra! No holka, hlavně nepanikař.

Kolem sedmé hodiny večer, po 12 hodinách na cestách, jsem s roztřesenými koleny vystoupila z vlaku. Vlaky projíždějí centrum Córdoby pod úrovní terénu a kolejiště je umístěno mezi vlakovým a autobusovým nádražím. Moje španělština byla na úrovni uživatele právě zakoupeného slovníku a absolutně jsem netušila, na kterou stranu se vydat do nádražní haly, kde si mě má Dori vyzvednout.

Nakonec jsem správné místo našla. Ale lidé, kteří přijeli se mnou, už nádraží dávno opustili a Dori nikde. To byla trochu zrada. Neposlala mi předem adresu ubytování. Věděla jsem jen, že pro mě zajistila bydlení ve španělské rodině s hospodyní, která vaří a pere.

Po 20, možná 25 nekonečných minutách se školitelka přece jen objevila s omluvami, že se zdržela při dopravě a parkování.

Brzy jsem měla zjistit, že nějakých 20 minut zpoždění nemůže na jihu Španělska nikoho rozházet. Podle mapy sice Andalusie ještě leží v Evropě, ale jinak je to docela jiný svět.

Cesta k sobě

Během tří měsíců ve Španělsku jsem si uvědomila, proč se dřív odrostlé děti posílaly do světa na zkušenou. Ono totiž za jedním kopcem vypadá všechno docela stejně, za několika kopci se trochu změní jazyk i mentalita lidí, ale když se dostaneme ještě dál, zažíváme najednou každý den tolik nových situací.

Jsou dvě možnosti, jak můžeme s takovým novým životem naložit. Buď se s ním můžeme smířit a přijmout rytmus, zvyky a pravidla této nové země, nebo můžeme kritizovat, kopat kolem sebe a chudinkovat se.

Dokonalé zrcadlo

Druhá možnost by mě asi ani nenapadla, nebýt tuniské spolubydlící Wardy. Warda měla o všem hned hotový názor, aniž by tam zašla, zažila, ochutnala… U nich doma se dělalo všechno nejlíp a v téhle cizí zemi je všechno divné a špatné.

A tak, zatímco já jsem se těšila, jaké nové jídlo nám hospodyně Maria uvařila, Warda ráno koukla do hrnce a měla jasno. K jídlu nepřivoněla, ani ho neochutnala, ale hned si udělala názor, že jí chutnat rozhodně nebude. K obědu v laboratoři tak vytáhla salát a nechala se litovat ostatními kolegy, jak toho má málo a bude mít hlad.

Soužití s Wardou mi nastavilo dokonalé zrcadlo. Dodneška mi zasvítí červená kontrolka, když mám tendenci něco kritizovat, aniž bych to předtím stihla vyzkoušet nebo poznat. Zjistila jsem díky ní, že když si dopředu vytvořím negativní názory, předsudky nebo domněnky, obírám se tím o mnoho úžasných zážitků a nových zkušeností.

Co mě naučila Andalusie

Za ty tři měsíce jsem si mnohokrát připadala ztracená v cizí zemi, v neznámém světě. Vždycky jsem se k tomu ale snažila přistupovat s objevitelskou radostí. Těžkosti, které mi přicházely do cesty, jsem nevnímala jako klacky, které mi někdo hází pod nohy. Naopak. Brala jsem je jako zkoušky, ze kterých se mohu něco naučit.

Postupně jsem zjistila, že sama zvládnu spoustu věcí, se kterými bych se doma obrátila na jiné. Získala jsem důvěru v sebe a v to, že svět kolem nás je jedno velké dobrodružství, dáme-li mu možnost, aby takovým byl.

Moc mě těšilo, že mezi španělskými, arabskými, ale i latinsko-americkými kolegy a přáteli mohu být sama sebou. Mohu si myslet a říkat co chci a ostatní mě berou takovou, jaká jsem. Nemusím hrát žádné figury podle toho, co by se mělo dělat, co si myslí rodina nebo kolegové.

Naučila jsem se, že když jednám na rovinu, čistě a s láskou, fungují věci kolem tak nějak samy.

Dokážu to i doma?

Těžká zkouška ale přišla už cestou zpátky domů. Na letišti jsem bezpečně poznala terminál, odkud odlétalo letadlo do České republiky. Už zdálky jsem slyšela dvě puberťačky, jak se hádají, která vybrala horší zmrzlinu.

Po 3 měsících strávených mezi lidmi, kteří se vzájemně podporovali, přáli si úspěch a dokázali se radovat třeba z toho, že jejich soused vyhrál ve vánoční loterii, to pro mě byl opravdový šok. Chci se vrátit mezi takové lidi?

Ano, chtěla jsem. Moc jsem se těšila na svou rodinu a přátele. Toužila jsem naučit lidi kolem sebe právě takovému krásnému chování k ostatním, jako jsem ve Španělsku zažívala.

Být sám sebou za to stojí

Být sám sebou není jednoduché. Obzvláště ne v maličké české kotlině, kde máme pořád tendenci závidět ostatním namísto abychom obdivovali, co v životě dokázali. Přesto stojí za to být sám sebou.

Dnes na mě z karet k páté dohodě vypadl krásný obrázek s motýlem a zeměkoulí. Na kartě z jedné strany stojí: „Měním se a tím měním celý svět.“

Z druhé strany karty je tento text: „Měním svět tím, že miluji sám sebe, vychutnávám si svůj život a ve svém osobním světě vytvářím sen o nebi. Měním sám sebe, a ostatní lidé se jakoby zázrakem také začínají měnit.“

Já už vím, že to opravdu funguje. Pokud s lidmi jednám bez domněnek, vnímám, co opravdu říkají místo toho, abych si rovnou chystala svoji ublíženou odpověď, měním tím svět kolem sebe. Můj svět je dnes úžasně pestrý a já si užívám každý nádech v něm.

Přeji vám, abyste ve svém životě zažívali totéž. Cesta k uzdravení totiž není jen o jídle a o fyzickém těle. Teprve když uzdravíme i svou duši a začneme mít rádi sami sebe, budeme si moci užívat krásný svět kolem sebe.

Anna Chmelařová

Miluji jídlo, jeho barvy a vůně. Díky nemoci jsem objevila, že strava může léčit a tuto cestu ukazuji ostatním. Více se o mně dočtete zde. Jsem autorkou blogu s bezlepkovými recepty anickavari.cz.