Žít svůj sen není jen pro vyvolené, ale někdy to trvá sakra dlouho, než na to člověk přijde a většinou si musí pěkně rozmlátit hubu. Pardon za ten výraz, ale sedí to prostě nejvíc, protože odřený kolena přikryjete třeba delší sukní, ale když si vážně rozmlátíte hubu, tak s tím obličejem musíte chodit dál. Každý den znovu a znovu, to neodložíte, nezakryjete…

Obyčejně články tohoto typu nepíšu, ale teď prostě musím, protože cítím, že může mnoha lidem pomoci. Snad každý má nějaký ten svůj sen, ale málokdo si jej plní a přitom stačí se odvážit. Dovolit si, že i já můžu…

Já jsem si v životě hubu rozmlátila mockrát a fakt hodně, snažila jsem se z toho vždycky nějak sebrat, oklepat, i se poučit a jít dál. A že to někdy bylo opravdu hodně těžký, bolavý a trvalo to dlouho.

Někde uvnitř jsem měla hodně dobře poschovávaný svý sny

Někde uvnitř jsem měla hodně dobře poschovávaný svý sny a touhy a žila jsem s tím, že je to buď hodně troufalý, drzý, nebo neskutečný. Že sny a jejich zhmotnění je jen pro vyvolené…

Žila jsem tak fakt hodně dlouho, byli jsme takhle vychovaný, žádný velký přání, žádný velký cíle, drž se při zemi. Ráda bych to řekla slušně, ale prostě mě jiný slovo nenapadá, „přizdisráč“, takhle bych to nějak vystihla…

A pak jsem pomalu začala otevírat oči na jaře 2015, když jsem se přihlásila do kurzu Podnikání z pláže Stáni Mrázkové. Několik měsíců to byly ale jen štěrbinky, pak krátké pootevření očí a trochu zděšení, že moje sny by třeba mohly být realný, že si je můžu splnit.

Zní to asi divně, přeci je máme právě proto, ale někdy se člověk bojí si to dovolit.

Dovolit si být pro sebe DOST DOBRÁ, abych splnila přání sobě a ne plnila jen očekávání druhých.

A to je přesně něco, za co obdivuji a s pokorou děkuji dvěma úžasným ženám, které mi osud přivál do cesty. Ty ženy jsou Tereza Kramerová a Stáňa Mrázková. Každá jiným způsobem významně ovlivnila můj život a mění ho stovkám, tisícům dalších.

Žij svůj příběh (sen), který chceš vyprávět. To je Stáni motto, které mi ještě před rokem a půl tak úplně nedocvakávalo , moje vrozená odpovědnost mi nedovolila žít přesně tak, jak bych chtěla. Na té cestě jsem potkala Terezku a znovu jsem si začala všímat těch vnitřních zákoutí mé duše, které jsem pečlivě přikryla a dělala, že tam nejsou.

Pohnuly se ale ledy, nebo se spíš začala Země otáčet na druhou stranu

Zažila jsem neskutečně úžasný víkend ve společnosti téměř 60 dalších lidí z kurzu Stáni. Hrstku z nich jsem znala osobně, většinu jen virtuálně, dělily nás stovky kilometrů. A pak jsme se sešli a bylo to, jako když potkáte někoho, koho už dobře znáte a jen si „oblékne“ to tělo. Během toho víkendu se děly tak neuvěřitelný věci, který nejde popsat slovy.

Setkalo se téměř 60 podnikatelů a nebyla tam žádná! soutěž, rivalita, natož nepřátelství, jak je to jinde běžné. Sešlo se 60 lidí s otevřenou náručí a duší. Neváhám říct, že všichni ochotní pomoct jeden druhému, nejen v těch podnikatelských věcech, technických, ale lidsky, se srdcem na dlani.

Je pár slov, nebo myšlenek, které mi stále zní ale po tomto víkendu v hlavě a ta jedna z nich je …

máš to těžký…

Stáni výrok, když nám popisovala, jak měla v životě také období, kdy se potřebovala vyrochnit v tom, že se jí dějí věci, které ale jiným ne, nedaří se jí jak by chtěla… A její partner, Jirka, jí na to vždy řekl „máš to těžký“.

A ono jo, někdy to máme sakra těžký každý, ale někdo vstane, smyje tu špínu ze sebe a jde hned dál, nepotřebuje to mít těžký. Ale někteří z nás, smrtelníků, to prostě potřebují.

Potřebujeme si to někdy „užít“ mít to těžký a chceme to od druhých slyšet. Nepotřebujeme od nich řešení naší situace, ale chceme slyšet „máš to těžký“ a jen čekáme na tu chvíli, kdy se od toho odpíchneme, nebo zda vůbec.

Na jaře tohoto roku jsem si prošla moc těžkou lekcí

Na jaře tohoto roku jsem si prošla moc těžkou lekcí, přišla jsem o další milovanou bytost v mém životě, moje srdce a duše byly na dranc. Dlouho to bolelo tak moc, že už se mi ani nechtělo dýchat. Vysilovalo mě jen otevřít oči, další kus mě odešel někam do neznáma a já plakala, vzdorovala i sekala okolo sebe.

Dneska už vím, že jsem v tu dobu potřebovala, aby mě někdo jenom pohladil a řekl, „máš to těžký“. Protože ty malý věci v životě, dělají nejvíc. Stačí malé pochopení toho druhého a každý z nás si pak může vybrat, jestli se odrazí, nebo ne. Obojí je v pořádku. Nemusíme být stále superhrdinové a hrdinky, soběstační a stále usměvaví, máme právo být takoví, jací zrovna potřebujeme, ale přitom vědět, že je tu někdo ochotný pomoci.

Nevěděla jsem co s tím a moc mi pomohla právě Terezka. Když jsem překonala tu akutní fázi bolesti, fungovala jsem tak nějak jako robot.

Sny? Děkuji, nechci, nemám… nebo spíš dělám, že nemám, protože kdo sní, tomu může být ublíženo…

Makala jsem na tom, aby mi bylo lépe kvůli mé dceři a mému muži, byla to fuška a netvrdím, že mám navždy vyřešeno. Kdoví…

Poslední víkend byl pro mě ale něco, jako když si dám sirky mezi víčka tak, jak bych sama oči nikdy neotevřela. Stáňa s Jirkou nežijí jen příběh, o kterém chtějí vyprávět, ale mají obrovskou schopnost probudit v lidech ty možná dávno zhaslé jiskřičky. Tu víru, že mohu mít své sny a plnit si je.

Jsem neskutečně vděčná, že jsem to mohla zažít a je to pro mě velká věc, už nebudu jen snílek, co si píše do šuplíku.

Jsem sice snílek začátečník, ale jdu do toho. Svět je velký pro nás všechny, takže si každý může splnit to své přání.

Štěpánka Čápová

www.stepankacapova.cz

Jsem nadšená kuchtička a experimentátorka při vaření zdravě a chutně, a s láskou k jídlu pracuji jako výživová poradkyně. Můj příběh jak jsem se stala kuchtičkou i výživovou poradkyní najdete zde Můj příběh>>

Jsem také autorkou ebooku ZDARMA Úspěšná změna stravovacích návyků, který jednoduše a prakticky pomáhá přijít na to, jak si udělat správné stravovací návyky a zavést je do běžného života.

Ve své praxi a ebooku Jak zhubnout - klíč ke 13. komnatě pomáhám klientům řešit nadváhu, odhalit příčinu přibírání na váze a zbavit se jí jednou pro vždy, velmi ráda také pomáhám těm, kteří myslí na prevenci a nadváze a zdravotním problémům se chtějí vyhnout.