Konečně začínám víc a víc nacházet smysl života v mém novém podnikání, které jsem si rozjela na základě účasti v kurzu Podnikání z pláže.
Mám svůj blog, své téma podnikání – pomáhám lidem najít jejich jedinečnost a originalitu, první články, eBook zdarma, který si stáhlo už 1 500 lidí, umístění v Plážové výzvě nejlepších projektů. Daří se mi relativně dobře. Baví mě to, vzdělávám se a rostu společně s projektem.
Občas mě přepadnou obavy, jsem opravdu na správné cestě? Je to to pravé? Nevím co mám vytvořit za produkt ?… apod. Mým hlasům a intuici nevěnuji moc pozornost, řídím se mozkem, zaměřuji se na akci, výsledky, plány a strategie.
Je listopad 2015, vycházím ven z bytu a jdu nakoupit. Za nějakou chvíli mám sraz v obchodě s přítelem, ale na sraz bohužel nedojdu. Snažím se přejít přes přechod, vtom mě někdo silně zatáhne za ruku a strhne na chodník zpět.
Zamrazí mě, je to jako z filmu, cítím se přepadená a myslím si, že mě chtějí okrást. Stahuje se mi hrdlo a nemůžu dýchat. Zažívám panický šok a nevím, co se děje. Rozklepe se mi celé tělo. Je mi zima.
Mám šílený strach a hledám pomoc kolem. Slyším pána, který říká, ať mě pustí, co mi to dělají a že jsou hrubí. Každý se ale jen bojí. Vše se odehrálo ve zlomku sekundy.
Nasazují mi pouta, vtom mně to dochází, je to policie v civilu. Nebaví se se mnou, jen mě odvádějí dál od silnice. Pak mi oznámí, že jsem zadržená pro podezření z obchodování s lidmi.
Moc tomu nerozumím, ale pomalu se mi spojují útržky. Pracovala jsem v té době na poloviční úvazek jako telefonistka pro jednu masérskou firmu v UK, věděla jsem, že to má spojitost.
Zadrželi mě na 26 hodin. Za 4 měsíce mě obvinili z kontrolování prostituce pro zisk. A za dalších 5 měsíců odsoudili na 8 měsíců do vězení.
Ve vězení jsem přemýšlela o sebevraždě, ta myšlenka kolem poletovala první tři dny. Byla jsem na dně. Začaly mně zdravotní problémy způsobené těžkým stresem. Pláč byl mou každodenní součástí.
Než mi do cesty přišel zázrak – moje světlo naděje. Vizualizace a obraz toho, jak jsem na dně a plave pro mě má dcera.
Tyto obrazy a vizualizace mi přicházely v těch nejtěžších chvílích. Pomáhaly mi se na vše podívat z jiného úhlu, vidět v tom dobro, věřit v dobrý konec. A to mi zachránilo život.
A vím, že i to mě osvobodilo po 21 dnech na odvolací soud.
Vědci tvrdí, že zvyknout si na nový zvyk stačí 21 dní. Není náhoda, že se mi to stalo, prostě to tak mělo být. Pro mě osobně to bylo naprosto transformační, především v uvědomění mé hodnoty, osamostatnění se, žití více v přítomnosti a dívání se na obyčejné věci jako na zázraky života.
Můj projekt se během celé této doby pozastavil. Neměla jsem sílu psát články, motivovat lidi nebo točit videa, když sama jsem procházela takovým obdobím. Přesto v této době jsem zvládla i třeba takový významný rozhovor s Jaroslavem Duškem. On navíc o mé situaci věděl a velmi mi pomohl.
Po propuštění domů jsem zažívala posttraumatický stres, nebyla jsem schopna se tak měsíc a půl vrátit do normálního života zpět.
Po vzpamatování se jsem začala pomalu tvořit.
Zpracovávala jsem obrazy, které mi během těžkého období chodily. Vytvářím meditace a můj projekt dostává nový rozměr. Já vím, že to je ono.
To je moje téma. Tohle je to pravé, srdcové, co mám dělat. Měla jsem vizi, co psát na půl roku dopředu, co vytvořit tak, aby to lidem pomáhalo. Předtím jsem jen mechanicky dělala něco, co mi mozek nařídil. Teď jsem celé své téma – provázení lidí hladinou alfa k vyřešení jejich těžkostí, cítila celým srdcem. Byl to pocit, který se vám rozlévá všude, a tu intuici, že je to správné a ono, prostě nejde přehlídnout.
Za necelý půl rok si moji meditaci zdarma stáhlo více jak 3 tisíce lidí.
Nejvíce mi pomohlo psaní. Zápisky z vězení jsem měla potřebu si přepsat do počítače. Partner mě navedl na myšlenku vydat o tom knihu. Já to ale v té době ještě tak necítila. Potřebovala jsem vše vstřebat a také urovnat si v sobě.
Nakonec jsem ale přece jenom svůj příběh zveřejnila. A právě teď je kniha Vězení jako dar na světě. Knihou chci nejen inspirovat, jak žít každodenní život lépe. Ale také motivovat k tomu, že není důležité, co se nám děje, ale jak na to reagujeme.
Až teď v tom, co se stalo, vidím ten vyšší smysl. Protože na začátku nám to žádný smysl nedává a ptáme se, proč se nám to děje. Ale to, že nevidíme smysl, neznamená, že to žádný smysl nedává.
Jednoho dne pochopíme, proč se nám zrovna tohle všechno děje.
I v nejhorších chvílích se dá objevit to, co ani nehledáte. Stačí být vděčný za to, co přišlo, protože takové dny nás velmi posílí.
A pro mě osobně není klišé to, když vám řeknu, žijte přítomným okamžikem každou minutu, protože nikdy nevíte, co bude zítra. Mozek respektujte, ale řiďte se svým srdcem. Vše špatné, co se vám děje, obraťte v novou příležitost.